Literární ochutnávka
John Cleese, Robin Skynner: Život a jak v něm zůstat naživu. Portál, Praha 2000.
Kniha je psaná s lehce humorným nadhledem a formou rozhovoru, což jí dává svěží styl. Publikace poslouží zájemcům o psychologii i kultivaci vlastní osobnosti.
O rodinách a jedincích oplývajícím vynikajícím duševním zdravím
Výzkumy zaměřené na duševní zdraví se zpravidla zabývají skupinami podprůměrně nebo průměrně duševně zdravými. Zájmem jednoho výzkumu byly však i rodiny oplývající neobvykle dobrým duševním zdravím. Při popisu vynikajícího duševního zdraví budeme srovnávat se zdravím špatným a průměrným, tedy tím, čím po většinu času disponuje většina z nás. Úroveň duševního zdraví se v čase mění – když jsme pochváleni nebo se něco podaří, máme „dobrou náladu“ a naopak ve chvílích stresu si připadáme méně zdraví. Mění se také celková úroveň – každý se může stát duševně zdravějším i méně zdravým. Je třeba připomenout, že o lepší duševní zdraví usilují jen lidé žijící ve fyzickém bezpečí a s určitým komfortem kolem sebe.
Mimořádně zdravé rodiny mají pozitivní postoj k životu a k jiným lidem; vyvolávají dojem, že život je pro ně radostí. Jsou přátelské uvnitř mezi sebou i navenek k ostatním lidem. Jedním z měřítek duševního zdraví je vnímat svět takový, jaký je a tito lidé nemají potřeby deformovat ho podle svých představ. Lidem, kteří vůči nim vystupují nepřátelsky, nechají čas, aby se se svými pochybnostmi vypořádali. Chovají se k nim vstřícně a otevřeně, nestáhnou se do sebe. Nakonec vyvolají tyto rodiny pozitivní cítění skoro u každého. Jejich vstřícnost a neobvyklá míra otevřenosti je pro ně přirozená, nemusejí se snažit o příjemné chování. Neprojevují přízeň proto, aby se jim vrátila, vypadá to spíš, že v sobě mají takový přebytek pohody a radosti, že si mohou dovolit je rozdávat – tzv. filosofie dostatku (podobně jako někteří bohatí lidé věnují značné sumy na dobročinné účely, protože vědí, že i tak budou mít ještě dost pro sebe). Duševně velmi zdraví lidé jsou spontánní. I je samozřejmě těší uznání, ale nemusí se nijak přetvařovat, aby ho dosáhli.
Průměrně zdraví lidé zaujímají k ostatním lidem vztah v podstatě trochu nedůvěřivý, což ovšem maskují. V pozadí jsou opatrní, obezřetní a vypočítaví; jako by cítili, že zásoba dobrých věcí je omezená a tak si dávají pozor na to, aby se někdo toho mála nezmocnil. Vztah vnímají skoro jako obchodní úmluvy a hlídají si stran má dáti, dal. Tohle mimořádně zdraví jedinci nedělají, jejich zásoby dobré vůle působí nevyčerpatelným dojmem.
Dalším podstatnějším rozdílem je vnímání a prožívání lásky. Normálně znamená láska blízkost, lpění na někom a nedobré pocity, když není přítomen., naproti tomu láska v podání zdravých lidí obsahuje blízkost a současně i odstup. V těchto rodinách je místo pro značnou důvěřivost i silné city, ale také každý její člen má tolik sebedůvěry a soběstačnosti, že toho druhého nepotřebuje nijak zoufale. Což znamená, že se perfektně vyrovnávají s odloučením jednoho z partnerů a jsou schopní po dobu jeho přítomnosti normálně fungovat a necítí se nějak zvlášť bídně proto, že jsou sami. Do určité míry jsou citově soběstační a štěstí, které přináší partnerský vztah, berou jako bonus. Netrápí se tak obavami, co se stane, když by svého partnera ztratili. Nemají strach z toho být si blízkými, protože se tím nepřipravují o možnost se vzájemně vzdálit a být soběstačnými. Pokud je základem vztahu úzkostná potřeba, partneři se navzájem udržují ve vztahu tím, že si dávají najevo, že bez sebe nemohou žít. Nesmí pak dát najevo, že se v době odloučení třeba dobře bavil ap. Pokud ve zdravé rodině zemře jeden z partnerů, provází toho druhého na čas hluboký zármutek, ale brzy se z něho vzpamatuje a vybuduje nový vztah, což je těžká rána pro romantiky, jejichž láska je charakterizována jako “ jsme stvořeni jeden pro druhého…“. Normální lidem je těžko stravitelná představa, že partneři mohou být skutečně nezávislí a přitom mít k sobě blízko.
A pokud jde o věrnost? Zdraví partneři si jsou hluboce oddáni, ale tato oddanost je jejich dobrovolnou volbou. Jsou si věrní proto, že to sami chtějí a také proto, že kdyby chtěli, klidně si mohou být nevěrní. svého partnera si ale cení více než příležitosti k podvádění. Věrnosti je třeba si vážit – a to proto, že nevěra vede ke lhaní a jakmile člověk lže, nemůže jednat otevřeně, být úplně sám sebou, což znemožňuje skutečnou intimitu.
Teď jeden paradox – pokud jde o rozpad vztahu, často se snáze přijme ztráta velmi dobrého vztahu než vztahu neuspokojivého. Mnoha lidem připadá těžké vyvázat se z nefunkčních vztahů a zůstávají v nich jen proto, aby si dokázali, že fungovat mohou. Pokud vztah člověka naplňoval štěstím, bývá snazší přijmou fakt, že to nemůže trvat věčně.. Vzpomínka na takový vztah je pozitivní a člověk není zatížen vinou, že ztracený vztah nefungoval dobře a nemusí si vytvářet představy, co mohl udělat, aby to bývalo bylo lepší.
Je třeba se trochu pozastavit nad rozdílem mezi žalem ze ztráty partnera a sebelítostí. Pokud člověk prožívá žal, přijímá ztrátu, v myšlenkách se více zabývá partnerem, který zemřel, než sám sebou. Nechá na sebe působit bolest a ta sama nakonec člověka donutí, aby se jí zbavil. Naproti tomu je sebelítost pociťována lidmi, kteří ztrátu přijmout odmítají, chtějí žít v iluzorním světě a vrátit zpět čas.
Další rysy zdravě fungujících rodin se týkají přijímání rozhodnutí. Jedním z nich je autorita rodičů coby lidí zodpovědných za chod rodiny. Ale než rodiče přijmou rozhodnutí, všechno v plném rozsahu konzultují s dětmi. Každý člen rodiny má vyslovit svůj názor. Pokud se neshodnou, platí, že děti poslouchají rodiče. Děti ze zdravých rodin s tím nemají potíže, ale neumějí to samy od sebe, musí se to naučit. Každé malé dítě má tendenci s rodiči manipulovat, chce jednoho z nich přetáhnout na svoji stranu, rozdělit je. Tato snaha není úspěšná, koalice rodičů je ve zdravých rodinách silná, ale děti se uklidní poznáním, že můžou beztrestně vyjádřit svůj názor za vědomí, že odpovědnost za konečná rozhodnutí nesou rodiče. Je to tak, že děti mohou vyjádřit jakýkoli názor, ale nemají větší vliv na rozhodování, než na jaký jsou zralé.
Dalším typickým projevem dobře fungující rodiny je dobrá komunikace. Platí tam, že není nic špatného na základních lidských potřebách a pudech a že není třeba se stydět za jakýkoli pocit. Třeba sexualita, zlost, závit jsou považovány za přirozené součásti života stejně jako ambivalentní (rozporné) city. Je zcela přirozené, že děti chovají k rodičům city jak kladné, tak i záporné.
Konflikty se řeší okamžitě, jak vzniknou. Nedochází k jevům typickým pro méně zdravé rodiny, kde jeden člen rodiny mluví za jiného, navzájem si čtou myšlenky – obvykle špatně – a mají o sobě navzájem zkreslené představy. Děti nemusejí potlačovat své spontánní projevy ze strachu, aby nenaštvaly někoho z dospělých. Hranice svobody takových lidí začíná a končí až tam, kde by byla narušena svoboda a práva jiného člověka.