Literární ochutnávka
Erich Fromm: Strach ze svobody. Naše vojsko, Praha 1993 (Escape from Freedom; NY 1941)
Jak je i jinde uvedeno, jednoho Fromma by si měl dopřát každý, ať mu srdce bije vlevo nebo vpravo. Tradičně je první (přibližně) půlka mnohem stravitelnější, než druhá.
Předmluva I.
Dynamiku společ. procesů můžeme pochopit pouze tehdy, pokud pochopíme dynamiku jednotlivce, a naopak jednotlivce nikdy nepochopíme mimo kontext kultury, která ho utváří.
Základní myšlenka knihy: „Moderní člověk osvobozený od pout předindividualistické spol., kt. mu poskytovala bezpečnost, ale současně ho omezovala, nedosáhl svobody v kladném smyslu realizace své individuality, což znamená, že se ještě nenaučil dovést své intelektuální, citové a smyslové možnosti k plnému vyjádření. Ačkoli mu svoboda přinesla nezávislost a racionalitu, učinila ho izolovaným a tím úzkostlivým a bezmocným. Tato izolace je nesnesitelná; je proto postaven před násl. alternativy: Buď břemenu svobody uniknout do nových závislostí a podřízeností, nebo uspíšit plnou realizaci poz. svobody, jež spočívá v jedinečnosti a individualitě člověka.“
Předmluva II.
Strach ze svobody je analýzou jevu úzkosti člověka vzniklé rozpadem středověkého světa, v němž se navzdory mnohým nebezpečím cítil bezpečný. Po staletích bojů měl takový úspěch v budování materiálního bohatství, o jakém se mu ani nesnilo. V části světa vybudoval demokratické společnosti a není to dlouho, co zvítězil v sebeobraně proti novým totalitárním schématům. A přece, jak se tato kniha snaží ukázat, je moderní člověk stále úzkostný a v pokušení odevzdat svou svobodu diktátům všeho druhu a nebo ji rozmělnit přetvořením sebe sama v malý šroubek stroje, dobře živený a dobře oblékaný, který však nebude svobodným člověkem, ale automatem.
Po válce se vyskytly nové strachy – z atom. bomby, nezaměstnanosti a populační exploze. Člověk není plně zralý – jeho mozek je ve 20. stol., ale srdce zůstalo v době kamenné – velká diskrepance ve V emocí a rozumu (intelektu). Většina lidí stále nejsou nezávislí, objektivní a zralí; potřebují mýty a idoly, aby unesli skutečnost, že kromě člověka neexistuje žádná autorita, která by dávala jejich životu smysl.
Je touha po svobodě člověku přirozená (vrozená), společná všem kulturám nebo je možná až od urč. stupně individualismu dané spol. n. kultury? Proč je jeden schopen pro svobodu zemřít a v druhém vyvolává pocit ohrožení? Tito lidé se rádi vzdávají svých svobod a podřizují se vládcům.
Po WW1 zavládl optimismus – lidstvo je poučené a svobodu si pohlídá; ale proč se dostal k moci fašismus (EF myslí něm. a italský; nacismus je pak německá forma fašismu).
EF oceňuje, že SF upozornil na iracionalitu nevědomí. SF byla vlastní domněnka o dichotomii čl. a spol. – čl. je od základu antisociální a spol. na něj V tlak – chce ho zkrotit, ale současně musí poskytnout nějaké uspokojení jeho bio pudů. Tyto potlačované bio impulsy se stanou kulturně hodnotným úsilím – proces sublimace. Je-li tlak větší než kapacita sublimace, stává se čl. nr a nároky spol. by se měly zmírnit. Podle SF potřebujeme druhé lidi proto, aby nám pomáhali uspokojovat naše potřeby.
Podle EF je čl. vlastní vztaženost ke světu, nikoli jeho frustrace. Mezi čl. a spol. není statický vztah. Spol. nepůsobí jen represivně, ale též utváří. Lidská přirozenost, její vášně a úzkosti jsou produktem kultury. Tím Nej výsledkem lid. úsilí, jehož zaznamenání nazýváme dějinami, je člověk sám.
Psychologie je v základu soc. P; jejím úkolem je zjistit, proč se mění lid. charakter napříč růz. svět. epochami; proč je středověký čl. jiný než renesanční… Dějinami není čl. jen vytvářen, také je tvoří.
Na SF oceňuje dynamiku, u beh. kritizuje akcent na vnější prostředí.
Adaptace: 1) Statická adaptace – pouhé přijetí urč. vzorce chov.; nevyvolává v čl.žádné nové úsilí ano nové char. rysy (Číňan se naučí jíst v USA příborem). 2) Dyn. adaptace – jedinec se přizp. situaci a současně se v něm něco stane (vyvine nové přátelství…). Každá nr je příkladem dynamické adaptace – přizpůsobením se urč. podmínkám (ačkoli jsou nr iracionální a pro růst a V škodlivé).
Naléhavou lidskou potřebou je nebýt v sit. mravní izolovanosti – není vždy totéž, co izolace fyzická (mnich v cele není izolován, protože se vztahuje k nějakým ideám; naopak se někdo může cítit ve spol. jiných).
Lid. povaha je dána bio i kulturou; něco je neměnné – je třeba uspokojovat bio potřeby a vyvarovat se izolace a mravní osamělosti. Čl. má silnou potřebu sounáležitosti – jako novorozeně by bez pomoci jiných zahynul a urč. potřeba druhých, vztaženosti je celoživotní.
Dějiny lidstva začínají ve chvíli, kdy se čl. utrhl ze své jednoty s přírodou; totéž pak znovu z živ. historii každého jednotlivce, kt. zpočátku tvoří jednotu s matkou a postupně se od ní odlučuje. Dokud je svázán pupeční šňůrou s matkou a přeneseně i se společností, nemá svobodu, ale zato pocit sounáležitosti a bezpečí. To jsou tzv. primární vazby (před procesem individualizace). Když se jedinec od těchto vazeb oprostí, musí se nějak zorientovat a nějak zakořenit ve světě a najít bezpečí jinými způsoby než v jeho přeindivid. existenci.
Jakmile si dí přestane plést sebe s univerzem, začíná individualizace – 2 aspekty: 1) růst síly vl. já, 2) růst osamělosti – z toho má samozřejmě jedinec obavy a něco ho tlačí k tomu, aby se vrátil zpět, vzdal se své individuality a podřídil se. To už ovšem nejde, právě tak jako se nikdo nevrátí do fyzického spojení s matkou. Pokusy o podrobení, připojení vyvolávají spíš pocity nepřátelství vůči druhým – za to, že se mu nedaří. Tvořivé a nekonfliktní vyřešení tohoto probl. je spontánní a nekonfliktní vztah k čl. a přírodě – jedinec je spojen se světem a současně je individuem. Nejvýznamnějšími projevy jsou tvořivá láska a tvoř. práce.
Individualizace v sobě zahrnuje jednak integraci O čl. směrem ke světu a souč. také proces, kdy se jedinec od ost. separuje – ztrácí část společného s nimi. Individualizace je auto proces, ale brzdí ho různé společ. a jiné příčiny; právě tento nesoulad má za následek pocity izolace a bezmocnosti. EF oblíbený termín je dialektický proces (čl. se osvobozuje směrem ke světu i od světa).
Čl. je ve srovnání se zvířaty mnohem méně řízen instinkty – vybírá si z mnoha možností, jak reagovat na podněty; nemusí se jen pasivně přizpůsobovat, ale též tvořit. Dí se rodí bio slabé a čl. je po celý život zranitelný – což je podmínkou existence lid. kultury.
Negativní svoboda – první byl Adam, když utrhl jablko – to je svoboda od (od Boha). Proces růstu lid. svobody je právě tak rozporný, jako proces ind. růstu. Na jedné straně růst síly, integrace, ovládání přírody, rozumu, solidarity; na dr. straně růst izolovanosti, osamělosti a tedy i pochyb čl. o vl. smyslu života a tím růst pocity bezmocnosti a bezvýznamnosti čl. jako jednotlivce.
Optimálně by růst síly a růst individualizace byly v rovnováze – což tak ve skutečnosti není; dějiny jsou plné konfliktů a stále vyšší individualizace hrozí novými nejistotami. Jednou zpřetrhané prim. vazby jsou už neobnovitelné; zbývá tvořivé řešení vztahu čl. jako individuality ke světu, jeho aktivní solidarita, spontánní aktivita, láska, práce, kt. ho opět spojí se světem – ale už ne primárními vazbami, ale jako svob. a nezáv. jedince. Základní je tedy nepoměr mezi osvobozením se od nějaké vazby a nedostatkem možnosti realizace pozit. svobody a individuality. Proto i když čl. trvalo dlouho, než se dostal ze středověké závislosti, stále ještě i dnes hledá nové druhy vazeb.
Středověk
Podle EF je jeho obraz pokrucován dvojím způsobem: moderní racionalismu ho považuje za dobu temna (pověrčivost, nevědomost); tehdejší F zas vyzdvihovali solidaritu, podřízení ekonomiky lidem, princip katol. církve a s tím související jistotu. EF – ve srovnání s dneškem byl středověk charakterizován hl. nedostatkem ind. svobody, min. mobilita v rámci spol. statusu; ale čl. také netrpěl izolovaností v dnešním slova smyslu – tím, že měl od narození své místo, nepotřeboval nic nového získávat, pochybovat o smyslu života – vše byla dost rutina (jedna profese – práce na celý život…). Individualismus existoval v reálném životě, ve společenském ne. Jedinec zde nebyl ještě individuem, k světu se zatím vztahoval primárními vazbami. Jacob Burckhardt – obě stránky lid. vědomí (ta obrácená ven i dovnitř) v polospánku; čl. si uvědomoval sebe sama jen jako člena rasy, národy nebo skupiny, ne jako individuum.
V pozdním středověku se začal upl. vliv konkurence, kapitálu, společnost se rozvrstvovala na bohatší a chudší – nejnápadnější v Itálii (geogr. poloha – centrum obchodu – na trase Orient – Evropa). Po 14. stol. renesance – doba bohaté šlechty a buržoazie; ustavil se boj o kapitál nadřazenost, čímž vzrostla ind.svoboda; na druhou stranu se oslabily společ. vztahy a urč. část lidí začala být využívána čistě jako prostředek k udržení n. získání dalščího bohatství. U renes. čl. se začala vyskytovat urč. dychtivost po slávě, kt. dodává čl. jistotu, když se mu rozpadal ten tradiční, středověký způsob a smysl života (vztahy k druhým a sobě).
Středověké cechy měly klasicky jednoho mistra a dva tovaryše; to se začalo měnit až po 14. st. – počet tovaryšů se začal zvětšovat a mistr tak musel akumulovat více kapitálu. Do té doby vyráběl každý jen tolik, aby se sám uživil; postupně startovala diferenciace a v 15. st. se objevily první monopoly, kt. užívaly stejných praktik jako ty dnešní. Nastal posun ve vním. času – od 16. st. začaly věžní hodiny poprvé odbývat čtvrthodinové intervaly. Po konci středověku byl čl. ponechán sám sobě – vše bylo závislé na jeho vl. úsilí, ne na jistotě jeho tradičního postavení. Kapitál přestal být služebníkem a stal se pánem. Jednotlivec v 15. a 16. století byl tedy oproštěn od urč. ek. a polit. omezení; může získávat pozit. svobodu, současně ale přišel o vazby poskytující mu jistotu a bezpečí, musí se zab. otázkami smyslu života. Každý se stal možným konkurentem.
Páteří každé spol. je střední vrstva; renesanční kapitalisté měli bohatství na rozdíl od stř. vrstvy > konkurenční prostředí > nová svoboda spojená s pocity bezmocnosti a úzkostí.
…
…
…
5. Mechanismy úniku
Lze poznatky individ. P apl. na celou spol.? Ano, protože spol. je složena z jednotlivců. Lze poznatky z nr apl. na zdravou populaci? Ano, u nr jsou někt. projevy zřetelnější, silnější, ale v podstatě stejné. PA není jako exp. věda, ale zkoumá lid. racionalizace a objevuje skutečné motivy. Zdravý a normální čl. je – z hled. společnosti dobře adaptovaný člověk a z hled. jednotlivce – růst a štěstí. Mnozí nr nevzdali boj o svou ind., mnozí dobře adaptovaní se vzdali svého já.
Po rozpadu primárních vazeb jsou dvě možnosti – směr k poz. svobodě, jednota se světem, láska, práce a individualita, nebo únik do osamocení a bezmoci, nutkavost, neřešené problémy zůst. pod povrchem.
Autoritářství
Vzdát se nezávislosti vl. já, sloučit se s někým a brát sílu, která jed. chybí, hledání sekund. vazeb za ztracené primární – nejč. masochismus a sadismus. Maso. – uvědomované pocity méněcennosti, podceňování se, neschopnost, závislost na vnějších silách; neznají „já chci“, „já jsem“; sžíravá sebekritika, sebepoškozování, chtějí být nemocní, nevědomě si přivozují nehody. Maso. závislost vypadá jako láska a loajalita. Sadist. sklony – stejné charaktery, více či méně vědomé. Sadista chce jiné závislé osoby, mít nad nimi moc, vykořisťovat, ovládat, působit utrpení a vidět je trpět. Vždy je tu závislost za objektu sadismu. Zlatá klec – ro, partneři… – můžeš mít vše, jen ne svobodu a nezávislost.
Maso. – uniknout svému já, zbavit se břemene svobody; bolest a utrpení není cíl, jen cena, kterou mas. platí za vizi vnitř. klidu a míru (ty ale nedosáhne). Rozlišuje se maso. perverze (vyjádřená tělesně) a morální maso.
Sadismus – působení bolesti je jen prostředek, cílem je ovládnutí. Touha po moci je jeden z nejvýraz. projevů sad; koření nikoli v síle, ale v slabosti. S i M mají původ v neschopnosti unést své slabé a osamělé já, uskutečnit vl. já; jde o symbiózu – spojení ind. já s jiným já. Ind. já nevydrží žít samo.
Autoritářský = sado maso charakter (je asoc. s perverzemi a nr) – má rád autoritu – rád je jí podřizuje a rád jí požívá a ovládá druhé. Autorita není vlastnost, týká se vztahu mezi lidmi – jednoho považujeme za nadřízeného sobě; autorita může být racionální a omezující – učitel – student, otrok – otrokář. U rac. autority se mezera mezi těmi lidmi stále zmenšuje a tento typ vztahu se pomalu ruší (student dostuduje a může být kolegou pův. učitele); jejich cíle jsou podobné. U omezující aut. to neplatí. Vnější aut. – lidi, instituce; vnitřní – svědomí, superego. Je snaha nahradit vnější aut. vnitřní – aby čl. byl. svobodný, ale svědomí dovede být krutý tyran a navíc čl. považuje jeho nařízení za svá vlastní. V poslední době je tendence opustit vn. i vn. autoritu – svobodný = nikdo mi nezasahuje do nároků. (Anonymní autorita – sugesce, např. reklama.)
Autoritářský char. – miluje stav podřízenosti osudu (ať je osud nazýván jakkoli), má rád minulost, nečinnost, život je určen silami mimo čl. samého; jeho aut. se bere v zákl. pocitu bezmocnosti. Sílu k jednání získá tím, že se opře o nadřazenou sílu; hrdinství = podřízení se osudu; nemá místo pro rovnost. U nás je rozšířená mírná forma závislosti – na bohu, zásadě, rodiči… – máme potřebu magického pomocníka, protože nejsme schopni fungovat samostatně; pak už neprož. vl. život, ale snažíme se neztratit pomocníka. Nr je člověk, kt. bojuje za nezávislost, nevzdal se, ale stále se na něj. pomocníka váže; nr = neúspěšný pokus o vyřešení konfliktu mezi závislostí a hledáním svobody.
Destruktivita
Kořeny jsou také v bezmocnosti, cílem ale není symbióza, ale odstranění objektu – únik bezmocnosti ničením. Rac. destr. – přiroz. reakce na ohrožení; irac. – stálá snaha, čeká na příležitost, aby se projevila; je to vášeň v čl. a objekty hledá, nejsou prvořadé. Důl. je i úzkost a zmaření plánů. Destr. je úměrná míře, v níž je omezována živ. rozpínavost. Destr. = únik z neprož. života, u nás ve spol. je nejdestruktivnější nižší stř. třída, kt. racionalizuje svou závist vůči hor. vrstvám (horní a nejnižší vrstva tolik ne). Zničí jiné a svět ho tak přestane ohrožovat.
Automat konformity
Čl. přestane být sám sebou, osvojí si nabízené kult. vzory, je takový jako ostatní; zničí rozpor mezi já a světem a s ním vědomý strach z osamělosti a bezmocnosti. Platí ovšem cenu – ztráta vl. já. Posthypnotická sugesce – čl. myslí, cítí a chová se podle instrukcí v hypnóze a své jednání racionalizuje. Čl. je často přesvědčen o spontánnosti svých duš. procesů, kt. jsou ale vnějšího původu. Myšlení – dojít k mínění úvahou (rybář); psedomyšl. – nejdřív je mínění, ke kt. se domýšlí důvod. Obraz od Rembrandta: „Je krásný“, protože si čl. myslí, že takový komentář se od něj očekává. Nejde o správnost úsudku, ale o to, zda je myšl. vlastní osobní aktivitou. Racionalizace je pokus vnést do souladu vl. přání s realitou. Totéž platí o cítění a pseudocítění a volních procesech. Rozhodnutí pokládáme za svá, ale často vycházejí z „musím“ – povinnosti a vnějš. nátlaku. Já je nahrazeno pseudojá, přizpůsobuje se a čeká na potvrzení od ost.
Nacismus – slepá poslušnost k vůdci a nenávist vůči menšinám, povyšování něm. rasy („nordické“). (Fašismus – něm. a italský nacismus – něm. fašismus.) Vysvětluje se buď jako důsledek něm. rozpínavosti, šílenství Hitlera a jeho stoupenců; EF – je to ekonomický a polit. problém, byl v něm národ, takže je třeba hledat p aspekty a vše uvažovat v <>. Nacismus nastoupil 1933. Děl. třída ani buržoazie moc neodporovaly – asi únava a rezignace z politiky v předch. letech. Ostatní strany byly zrušeny a nacistická strana = Německo. Každý chtěl být Němec a chtěl někam patřit; každý (i slovní) útok na Něm. zvyš. loajalitu i těch, kt. se s nac. neztotožnili. Nejoblíbenější byl mezi maloměšťáky pro jejich charakter – zalíbení v síle, nenávist k slabosti, malost, skrblictví, podezíravost, závist, všetečnost. U bílých límečků a dělníků jsou tyto rysy mnohem mírnější. Stř. třída přišla inflací (vrchol 1923) o úspory, pak se vzpamatovala, ale 1929 ekon. D – byla nejvíc postižená a nejbezmocnější. Navíc po válce padla monarchie, o kt. se maloburžoazie opírala; upadla i její společ. prestiž (zvýšila se prestiž děl. třídy); Hitler byl maloměšt. a oportunista, stavěl se za ideály staré stř. třídy, ale podstatou nacismu byl radikální oportunismus. Maloměšťáci dostávali fce a obchody zabavené Židům.
…
…
…