Literární ochutnávka
Václav Hošek: Psychologie odolnosti. Karolinum, Praha 2001.
Výživná a současně sympaticky tenká literatura na téma stres, úzkost, agresivita, zátěž, frustrační tolerance, coping…
Pojetí zátěže, stresu, diskomfortu a strádání
Zátěží v prvotním smyslu je neuspokojení potřeby, proto se pokusy o zvýšení odolnosti často zakládají na rezignaci na co nejvíce potřeb (asketismus, jóga apod.). Kvůli rozšiřování svých potřeb je člověk stále zranitelnější.
Zátěž je v podstatě totéž co stres, v nejširším smyslu se jedná o energetický nárok na organismus. Drobné odchylky od optima, rovnovážného stavu, jsou řešeny obvyklými servomechanismy a nejedná se o stres, k němuž dochází až při určité interindividuálně odlišné intenzitě vychýlení. Diskomfort je předstupněm stresu.
Strádání je dlouhodobá zátěž nebo opakovaná expozice zátěžovým vlivům; bývá spojováno se základními životními potřebami.
Je třeba odlišovat zatěžující vliv – stresor, od evokovaného stavu – reakce. Odolnost je jev determinovaný individualitou a situací (tentýž stresor u jednoho člověka navodí stres a u druhého ne a tentýž stresor vede u téhož jedince ke stresu jen někdy), důležité je individuální prožívání a hodnocení situace.
Obvyklé dělení stresorů na tělesné a duševní vychází z představ o dichotomii člověka, který je ale integrovanou a praxi nedělitelnou bytostí. Fyzické stresory (úraz …) mají své psychické konsekvence a naopak.
Z vývojového hlediska lze zátěže obecně považovat za stimul fylogenetického i ontogenetického vývoje, civilizační pokrok je podmíněn snahou člověka překonávat problémy. Bez zátěží (navozených bezděčně nebo záměrně – výchovně) se neobejde socializace člověka v ontogenezi; příliš protektivní výchova eliminující zátěžové vlivy na dítě nebývá úspěšná.
Etické hledisko – podle kategorického imperativu „neškodit“ je třeba rozhodovat se o tom, co je ve prospěch zatěžovaného objektu a co ne (operace je stres, ale pokud má pomoci, jedná se o stres eticky přijatelný).
Elementární bioklimatické zátěže z psychologického hlediska
Člověk je fyzikálně a chemicky relativně přesně adaptován a proto může optimálně fungovat jen v úzkém rozmezí atmosférických, gravitačních a tepelných vlivů. Při odchylce od optima nastupuje zátěžová odezva a je nárokována odolnost fyziologická i psychologická. Psychická odezva může někdy dominovat – např. při radioaktivním nebo smogovém ohrožení.
Atmosférické vlivy
Změny atmosférického tlaku a změny parciálních tlaků jednotlivých plynů atmosféry představují pro člověka zátěž (změny tlaku – jevy dysbarismu). Drobné změny vyvolávají výkyvy nálad podle individuální senzitivity k takovým vlivům; intenzivnější psychická odezva je pozorovatelná u výstupu do velkých výšek (hypotoxie – podtlak), v přetlaku při potápění nebo při užití umělých dýchacích směsí.
Změny v psychice v souvislosti s nadmořskou výškou – příčinou je snižování parciálního tlaku kyslíku a tento jev se nazývá hypotoxie. Projevuje se zpočátku snadnou unavitelností, po námaze se objevuje dušnost, tachykardie, motání hlavy; jedinec zneklidní a má obavy o své zdraví. Dále jsou registrovány změny v percepci – už ve výšce 3000 m klesá barvocit a schopnost vidění za šera. Ve větších výškách dochází ke změnám motivační struktury; po počáteční euforii se objevuje netečnost, inaktivita, ztráta zájmu, nespavost, dále pak úplná apatie, točení hlavy, narušení funkce paměti, špatná koordinace pohybů, která přechází v křeče, ochrnutí a ztrátu vědomí. Rychlou nápravu zjedná dýchání kyslíku.
Existuje zde značná individuální odolnost a trénovatelnost rezistence.
Delším pobytem se člověk na mírný nedostatek kyslíku adaptuje, navrací se práceschopnost a upravuje se psychický stav. Přibližný vzorec pro aklimatizaci: A = 2V, kde A je nezbytná doba aklimatizace v týdnech a V nadmořská výška v tisících metrů. Platí tedy, že čím větší výška, tím delší doba nutná pro aklimatizaci.
Zajímavé a dosud ne zcela vyřešené otázky souvisejí s rozdílným nástupem výškových poruch v různých velehorách (např. v Andách jsou uváděny potíže dříve než jinde). Hypoteticky se to vysvětluje pomocí pojmu „teritorialita“ nebo sumací dalších zátěžových vlivů (výstupy v Antarktidě nebo na Aljašce navozují větší psychické problémy v menší výšce.
Účinky přetlaku (při potápění) jsou způsobeny zvýšením parciálního tlaku dusíku (tzv. dusíková neuróza). Psychické změny jsou podobné alkoholovému opojení, nastupuje euforie. Tzv. zákon Martini – každých 50 stop hloubky má na člověka zhruba stejný účinek jako sklenička Martini na lačný žaludek, ovšem doprovodné pocity nejsou vždy jen příjemné, protože reflexe tohoto stavu navozuje úzkost a objektivně představuje tzv. hlubinné opojení vážné nebezpečí. Doprovází jej zpomalení duševních pochodů, podceňováním nebezpečí, nesamostatnost, úporná fixace na neúspěšném řešení, halucinace. K nehodám dochází v důsledku riskování, kdy nezkušení potápěči nesledují čas a hloubku ponoru, protože nejsou schopni zachovat si kritický odstup. Obecně platí, že potápění do větších než 30-ti metrových hloubek je problém více psychologickým než fyziologickým.
Odolnost vůči hlubinnému opojení je trénovatelná a existuje zde značné meziosobní rozdíly (u introvertů a úzkostných jedinců se příznaky dostavují dříve). Ve sladké vodě nastupuje dusíková neuróza dříve. Hlubinné opojení není totéž, co tzv. hloubková – kesonová – nemoc, která je fyziologickým důsledkem špatné dekomprese (navracení z přetlaku). Příčinou jsou bublinky dusíku uvolněné v tkáních rychlým návratem z přetlaku do normálního atmosférického tlaku.
Otrava kyslíkem – dýchání čistého kyslíku působí ozdravně a stimulačně zejména na poznávací funkce, ale při parciálním tlaku 180+ kPa je kyslík toxický (dýchání čistého kyslíku v hloubce >18 m). Nastupující intoxikace se projevuje svalovými záškuby, brněním rtů, pocity úzkosti a ospalostí, později dochází ke křečím a bezvědomí. Při potápění do velkých hloubek se užívají směsi s nižším parciálním tlakem kyslíku a dusík se nahrazuje heliem. Heliokyslíková směs navozuje chlad a mění hlas (efekt kačera Donalda), což negativně ovlivňuje psychiku a pro tyto zátěžové situace je třeba vybírat dobře trénované jedince.
Při výzkumech pomocí psychotestů se ukázalo, že od 250 kPa (2,5 atm.) se objevují chyby ve výpočtech a prodlužuje se doba rozhodování, od 400 kPa chyby v koordinaci, od 550 kPa je zhoršena pozornost a od 700 kPa je obtížné rozdělení pozornosti (jedná se výsledky u trénovaných osob).
Mírný přetlak v barokomoře asi 1 atm. působí na lidské psychické procesy, zejména kognitivní, pozitivně. Myšlení a kreativita se zlepšuje natolik, že velké firmy budují hermeticky uzavřené komory pro jednání, a to kvůli podpoře brainstormingu v mírně hyperbarickém prostředí.
Atmosférické vlivy kromě změn tlaku zahrnují také změny v UV záření, proudění a vlhkosti vzduchu, atmosférické elektřině a čistotě ovzduší. Všechny tyto změny jsou vnímány a mají větší nebo menší vliv na psychiku člověka.
Gravitační vlivy
Jsme trvale adaptováni na zemskou přitažlivost, která je v praxi vyjádřena naší hmotností; změna tíže v obou směrech mívá pak zátěžové důsledky.
Přetížení nastává při změně rychlosti nebo směru pohybu a vyjadřuje se v násobcích hmotnosti. Např. sedmdesátikilový člověk padá z výšky a při dopadu na váhu tato ukáže 350 kg – jedná se o přetížení 5 g. Krátkodobé přetížení má vliv na fyzickou stránku, odezvu v psychických projevech má až přetížení dlouhodobější. Rozlišuje se přetížení podélné (ve směru osy těla; dělí se dále na kladné – směr od hlavy k nohám a záporné – k hlavě) a příčné, které se snáší lépe.
Příznaky přetížení (experiment se sedícím člověkem): 2 g – pocit váhy, horší ovládání končetin; 3-4 g – ztížené dýchání, nelze být ve vzpřímené poloze, dolní čelist tažena dolů, neudrží otevřené oči, šedé vidění; 5 g – neschopnost činnosti u netrénovaných jedinců (nejdéle je zachována koordinace prstů), ztráta vidění; 8 g – ztráta vědomí
Odolnost při podélném záporném přetížení se pohybuje pouze okolo 3 g, je to v důsledku rychlého překrvení mozku.
Při pádech z výšky hovoříme o nárazovém přetížení. Pravděpodobnost přežití pádu stoupá s uvolněností padajícího (pád z výšky 15 m přežije desetina osob), proto častěji přežijí děti, opilci a sebevrazi. Ostatní vlivem úleku ztuhnou, což má za následek větší rozsah poranění.
…
…
…
Odezva na stres (GAS), psychický stres
Člověk se neustále adaptuje na své prostředí. Zátěž (český ekvivalent slova stres) nastupuje, je-li adaptace obtížná, přičemž zvýšená zátěž nárokuje rezervy jedince částečně, hraniční zátěž znamená mobilizaci všech možností a o extrémní zátěži mluvíme, jestliže jsou její požadavky větší než možnosti konkrétního jedince.
Pojem zátěž nelze chápat jen jako např. velkou námahu nebo velké množství podnětů; stresorem však může být i nuda, pocit vlastního nevyužití apod.
Pojem stress definoval ve 30. letech H. Selye jako označení pro nespecifickou (tj. nastávající po různých zátěžích stereotypně) fyziologickou reakci organismu, probíhající jako „generální adaptační syndrom“ (GAS).
GAS má 3 stadia:
1. Alarm – poplachová reakce znamenající (nehospodárnou) mobilizaci všech pomocných mechanismů zachování života
2. Rezistence – fáze odolávání, rozvíjejí se specifické obranné mechanismy, zmatek z první fáze ustupuje a organismus se brání za cenu uplatnění rezerv
3. Exhausce – stadium vyčerpání, selhání organismu po vyčerpání rezerv, reakce se znovu šíří do celého organismu
Klinicky orientovaní odborníci chápou stres jako vnitřní stav organismu, zatímco behavioristé chápou stres situačně jako událost. Existují i názory zpochybňující pojem stresu jako příliš vágní s tím, že se jím dá označit vlastně jakákoli energetická změna v organismu.
Stres bývá dělen na fyzický a psychický, tedy dle místa působení zátěže – fyzický působí na periferii (nejč. bolest), psychický je cerebrální (dtto jako astenická emoce). Odezva organismu je ale vždy nespecifická, takže toto dělení má jen teoretický a didaktický význam.
Podle kvalitativní stránky odezvy se rozlišuje eustres a distres s tím, že většinou je stresem míněn distres; pojem eustresu není všeobecně uznáván. Někdy se o eustresu mluví v případě, kdy má prokazatelně stimulační účinek na výkon (uvolní jinak nemobilizovatelné zdroje energie).
Vlastní stresová odezva je hlavně neurohumorálního charakteru; v první fázi se jedná o zvýšení aktivační úrovně organismu. Předáním informací mezi retikulární formací a kortexem dochází ke zvýšení pohotovosti organismu k činnosti (součást alarmové reakce, nástup v řádech vteřin po detekci stresoru), což se projeví jako zpozornění a vyladění ke snadnému vzniku afektů. Humorální odezva, fungující na základě spojení mezi kortexem s limbickým systémem a hypofýzou, je pomalejší a jejím smyslem je aktivace kardiopulmonálního systému a zajištění dodávky energie pro svalovou práci (hormony druhu katecholaminů, dále adrenalin, hydrokortizon aj.).
Tato reakce je vrozená, daná fylogenetickým vývojem v době, kdy jakýkoli stres vedl v zásadě k útěku nebo útoku, tzn. k intenzivní svalové práci – proto střeh, zvýšená srdeční činnost a glukóza svalům. V současné době není svalová práce jediným efektivním řešením stresu, ale přesto je stres stále aktivujícím činitelem svalové činnosti a není-li dodaná energie spotřebována, její rezidua po čase přispívají k tzv. civilizačním, resp. hypokinetickým onemocněním.
Kognitivní aspekty stresové odezvy – kognitivní funkce člověku umožňují poznání situace i sebe, takže nezkreslené vnímání, dobrá orientace v problému, oproštění se od deformujícího vlivu emocí, přání a iluzí jsou možnými předpoklady pro racionální vyrovnání se se stresem. Nejčastěji lidé přesouvají odpovědnost a hledají východiska mimo vlastní osobu – vyšší moc, bůh, vláda apod. Význam kognitivních funkcí tkví také v tom, že člověku zprostředkovávají smysl jeho života; na jejich základě si vytváří svou životní filozofii a sebepoznání, což mu poskytuje vodítko ve stresových situacích, dává smysl jeho konání a sílu pro překonání těžkostí. Kognitivní aspekty stresové odezvy jsou de facto potenciálním zdrojem psychické odolnosti.
Rozpoznání stavu stresu
organické příznaky:
– palpitace – bušení srdce
– bolesti hlavy
– svíravý pocit v hrudníku
– nechutenství
– bolest břicha, průjem, časté nucení k močení
– pokles sexuální touhy, impotence
– nadměrné svalové napětí, bolesti páteře, palčivé pocity v končetinách
– „knedlík“ v krku
– dvojí vidění, neschopnost soustředit se na jeden bod
emocionální příznaky:
– prudké změny nálad
– trápení se s drobnostmi
– neschopnost empatie
– projevy hypochondrie
– denní snění, autismus
– únava, nekoncentrace, neschopnost dokončovat úkoly
– podrážděnost, úzkostnost
příznaky v chování
– nerozhodnost, naříkání
– pracovní absence, pomalé uzdravování
– větší nehodovost, horší výkon v řízení auta
– zhoršená kvalita práce, odmítání úkolů, snaha podvádět v souvislosti s úkoly
– vyšší konzumace cigaret, alkoholu, drog
– přejídání se nebo nechutenství
– změna životního rytmu, nespavost
– nižší pracovní výkon
Stresová odezva má také svou volní stránku. Ke stresu zpravidla dochází v průběhu nějakého konání a znamená to ztížení postupu k cíli. Psychická odolnost je definována stupněm nenarušení výkonu v zátěži; ovšem člověk, kterému na výkonu hodně záleží, reaguje na překážky silněji – kdo se stále snaží být perfektní, pilný, ohleduplný a za každou cenu má potřebu pomoci druhému, riskuje větší stresové zatížení než člověk lhostejný. Některé výchovné tlaky v dětství, poukazující na 100% kvalitu odvedené práce, rychlost apod., vedou k perfekcionismu – hektickému chování, nadřazování zájmů druhých a nesmiřitelnosti k vlastním slabinám. Proto se dnes věnuje pozornost asertivnímu chování, které umožňuje odmítnout, nebýt vždy úspěšný, mít nárok být místy lhostejný a unavený („musíš“ ženě člověka do stresu, „nech to být“ ho před stresem chrání).