Josef Švancara: Terminologie a dokumentace psychologických prací. Masarykova univerzita, Brno 1999
Kdo chce mít perfektně zpracované seminárky a jiné písemné práce, nechť se sem ponoří.

Úvod

Za posledních 20 let se značně rozšířil okruh témat a stále více se dbá na vyvození závěrů pro různé oblasti životní praxe. Dobrá úroveň dokumentace je speciálně důležitá u nově se rozvíjejících aplikačních oblastí, protože období rozvoje nové disciplíny je zároveň „senzibilním“ obdobím její terminologie.

termín –
terminologie – nauka o termínech; odborné názvosloví – soubor termínů (odborných názvů) určitého oboru lidské činnosti; na rozdíl od nomenklatury zahrnuje kromě substantiv i názvy povahy adjektivní, slovesné (legovat), popř. i příslovečné (snožmo). (>CD diderot)
terminologizace – proces, kdy urč. slovo nabývá v odborném jazyce urč. význam a užívá se pak jednotně jako termín
terminus technicus – termín specifický pro urč. vědní disciplínu
terminus – původně ve starém Římě kámen mezi pozemky různých vlastníků
gradient – změna určité veličiny

Termíny nejsou neměnné, jsou revidovány a také terminologie – pojmosloví – se v psychologii stále rozšiřuje a obnovuje.

2.  Diapazon informací (str. 8+; diapazon – rozpětí, rozsah)

Všeobecně informace zahrnuje vše, co nese stopy nějakého faktu nebo události, která se již stala nebo se má stát. Vznik, přenos a zapamatování informací, jejich zpracování a využití probíhá v organismech nebo ve strojích, a to podle urč. zákonů, které jsou objektivní a poznatelné. Nejmenší jednotkou je bit.

šíření informací > určitá danost, která tvoří obsah informace, má v paměti svou mentální reprezentaci a může být předávána různým adresátům, příjemcům – příjemcem může být jedinec, který příslušnou informaci nezná nebo se chce nebo se má informovat

informační řetěz:

DANOST        INFORMACE          PŘÍJEMCE
1. převod             2. převod

V každém převodu existuje nebezpečí vzniku informačního šumu.

důležité transformace:
–    danost se převádí do symbolů, obrazů nebo signálů
–    přijaté zprávy jsou interpretovány příjemcem

Informační řetěz, který je zároveň komunikačním řetězcem, má tři články:
–    obsah informace
–    nositele informace (obraz, znak, výraz řeči)
–    příjemce, dosud neinformovaného.

Funkcí informace je snížení, případně odstranění nejistoty příjemce. Před přijetím informace má její obsah pro příjemce pouze urč. pravděpodobnost, po přijetí se obsah stane pravděpodobnějším, nebo zcela jistým.
O informaci lze mluvit pouze tehdy, když její obsahy jsou reprezentovány řečovými nebo jinými znaky. Přitom platí, že řídce se vyskytující znaky obsahují více informace než znaky časté (např. z důležité telegrafické zprávy se zachovalo jediné slovo – nakolik lze podle něj odhadnout obsah informace závisí zejména na jeho častosti v předpokládaném sdělení; nejméně často užívané slovo mívá klíčový význam).

Pro optimální tok informací je třeba věnovat pozornost zejména převodům:
–    aby urč. danost, fakt, jev byly vyjádřeny adekvátním, jednoznačným termínem (1. převod, vztah k denotaci)
–    aby tento výraz byl správně interpretován (2. převod, vztah ke konotaci)

Nositel informace (znak, obraz, slovo) působí jako signál pouze v rámci urč. organizované soustavy; mimo tuto soustavu ztrácí vlastnosti signálu, protože není nic, co by mu „rozumělo“, tzn. zajistilo odezvu na změnu podmínek, o které signál přinesl informaci. (Např. signál – větvička přes cestu; soustavu tvoří skupina skautů, jimž poloha větvičky poskytuje informace pro zamýšlené stopování; pro ostatní chodce nemá povahu signálu.)

Kódování se děje pomocí ikonických nebo neikonických znaků; neikonické znaky = symboly.
Znaky mohou být homonymní, tzn., že mohou mít více než jeden význam (injekce v lékařství nebo v ekonomice), nebo synonymní, kdy je týž význam vyjádřen více znaky (stresor, zátěž).Za sémantickou informaci smysluplného textu se považuje překódování významů textu do sledu znaku, oproštěných od homonym a synonym. (Znak – význam > z psychologického hlediska je pro člověka znakem to, co pro něj má nějaký význam.)

…
…
…

Aktuální geneze výpovědi

–    o jakémkoli faktu se dozvídáme formou popisu, konstatováním, výpovědí, soudem atp.; vědecký fakt se obvykle vyjadřuje celou množinou výpovědí
–    proces utváření výpovědi – transformace vnitřního smyslu do jazykových znaků; problematika na rozhraní logiky, lingvistiky a psychologie
–    aktuální geneze vedoucí k nalezení vhodného slova, termínu neznamená jen nalezení znaku ze souboru možností; je to složitá selekce podmíněná řadou závislostí
–    predikáty – slovní výrazy, které připisujeme nebo je odpíráme předmětům (predikát není totéž, co predikátor)
–    subjektem výpovědi je termín, označující předmět
–    předmět je vše, co objektivně existuje mimo rámec jazyka a čemu lze přisoudit predikát

příklad jednoduché výpovědi:
„Tento pacient je velmi neklidný.“

lze konstatovat, že i tato jednoduchá výpověď obsahuje dva termíny:
–    termín označující předmět
–    a predikát – termín pro to, co se o předmětu vypovídá
> postup, kdy připisujeme urč. předmětu urč. predikát, nebo predikát předmětu odmítáme, se nazývá predikace

predikace
–    kladná – afirmativní > přidělení predikátu určitému předmětu
–    záporná – negativní > odmítnutí predikátu urč. předmětu

–    hypotetický predikát – takový predikát, který není dosud předmětně zakotven
–    předmětné zakotvení znamená, že urč. slovní výraz se vztahuje k urč. předmětu; k zakotvení dochází afirmativní predikací, která je vázána na přítomnost předmětu
–    termíny jsou explicitně dohodnuté predikáty vysokého stupně přesnosti
–    zpřesňování termínů probíhá: hraničními příklady a protipříklady – exemplárním zaváděním predikátů; normováním (metr, den ..)

–    termín a pojem není totéž > pojmy jsou definované termíny
–    definování je opak predikace
–    při definování se vymezují vztahy mezi slovními označeními
–    při predikaci se urč. slovní výraz přiřazuje určitému předmětu

výpovědi v odborném jazyce jsou tím přesnější, čím více obsahují predikátů užívaných invariantně; tyto invariantní, predikátorové termíny mohou být:
–    obecné (stres)
–    skupinově specifické (např. typologické termíny)
–    individuální
–    ve výpovědi se utváří vztah mezi označovaným výrazem (člověk, věc, vlastní jméno atp.) a určovacím výrazem – predikátorem
–    např. Richard se učí. Ta osoba je světlovlasá. –  spojení jednoho označení s jedním určením, elementární výpovědi s kladnou afirmací
–    podle Carrolla je výpověď větou, o níž má smysl klást si otázku, zda je pravdivá nebo nepravdivá > to je otázka průkaznosti výpovědí
–    pro vědecké bádání jsou důležité výpovědi o logické průkaznosti, tzn. hypotézy, které ověřujeme po stránce jejich faktické průkaznosti – hypotézy obsahují empiricky neověřené předpoklady o souvislostech mezi označeními a určeními
–    pomocí částice „ne-“ se z jakékoli výpovědi vytvoří její negace

…
…
…

základní typy výpovědí
–    pk > pravdivá, kladná (ukázáno číslo 24; výpověď: „číslo je sudé“)
–    nk > nepravdivá, kladná (číslo je liché)
–    pz > pravdivá, záporná (číslo není liché)
–    nz > nepravdivá, záporná (číslo není sudé)

–    podle průměrných hodnot latence pro jednotlivé výpovědi lze sestavit toto pořadí (od nejmenší doby laztence):
–    pk > fakt, pravda
–    nk > nepravda
–    nz > popření faktu
–    kz > popření nepravdy

–    proto by se psychologové měli ve všech oblastech řečové komunikace držet zásady používat formulace typu „pk“ tak často, jak je to jen možné