Gerhard Danzer: Psychosomatika. Portál, Praha 2001
Srozumitelné seznámení s psychosomatikou – neboli jak se tělo a duše navzájem ovlivňují a co sdělujeme některými nemocemi, které se tváří jako výhradně tělesné. Pro hloubavé povahy ráj, pro lid racionální jiná perspektiva – nelze než doporučit.

Úvod

Psychosomatika je in; chce se od ní, aby překonala nemálo mezer a deficitů tzv. klasické medicíny a formulovala koncepty „celostní a integrované“ lékařské vědy.
Hlavní tezí u psychosomatických onemocnění zní – vznikají tehdy, když se odmlčíme, „když nerealizujeme svůj život v řeči a vztazích. O čem není možno mluvit, tím se musí onemocnět!“ (GD, Berlín 1994)

Celistvý komplex člověk = (tělo <> duše <> duch)

Pojem psychosomatika zavedl r. 1818 lékař Heinroth, když se zabýval poruchami spánku, o nichž si myslel, že mají svůj původ v p stavech a náladách.
Psom je mylně chápána tak, že řeší duševní problémy, primárně odpovědné za tělesnou poruchu (vejce nebo slepice?). U člověka není nikdy nemocná jen duše, duch nebo tělo – vždy onemocní celá bio-psycho-sociální jednotka člověk. Dělení nemocí na somatické, psychické a psychosomatické je zavádějící. Podle Fenichela (PA, žák Freuda) je každá choroba psychosomatická – žádné som. onemocnění není prosté psychických vlivů a naopak.
Navíc se vynechává duchovní (sociální) aspekt lidské existence a důraz je kladen pouze na tělo a duši.
GD vychází z předpokladu, že psom přístup k jakémukoli onemocnění je nutný. Psom se neptá po psycho- či somatogenezi chorob, nýbrž zabývá se celistvostí člověka – jeho těla, duše a ducha, komplexitou těchto aspektů.

Medicína + antropologie + filozofie + (umělecká) intuice

(15+) Moderní medicína zaznamenala mnoho úspěchů v oblasti exaktního vědění, ale pacienti byli čím dál víc redukováni na míru a počet. Psom má tuto jednostrannost a deficity odstranit; v ideálním případě by se měla psom stát zbytečná jako obor, ale nikoli jako postoj a vědecký základ. Psom usiluje o rekonstrukci celé osoby; k tomu využívá „somatickou medicínu“ spolu s antropologií a filozofií a nutná je i jistá umělecká intuice.

Pro integrativní psom neexistuje žádné onemocnění nebo lékařská subdisciplína, pro které by nebyla použitelná. Přesto se časem vydělily určité choroby, kterým psom dávala přednost před ostatními. Psom Franz Alexander uznával jako nemoci, u jejichž etiologie (vzniku) a terapie šlo předpokládat psychosociální momenty, zejm. bronchiální astma, esenciální (bez zjevné org. příčiny) vysoký krevní tlak, migrénu, revmatickou artritidu, cukrovku aj.
Rozlišují se poruchy funkce (zrychlený tep) a poruchy struktury či stavby (žal. vřed).

U nemocí s chronickým průběhem (cukrovka, revma, …) je nutné zamyslet se nad zpracováním nemoci pacientem (coping) a přijímáním terapie (compliance). V této souvislosti jde jednak o přístup lékařského personálu k pacientovi a o jeho přístup k nemoci. Mnohdy nepochopí svoji chorobu ani nutnost její léčby, a tak nedrží doporučené diety, nehýbe se a nebere léky.
Psychosomatika by tady měla překládat – umožnit dohodu mezi lékaři a pac., kteří si často nerozumí; pak teprve může být nemoc adekvátně zpracována a léčba akceptována.

…
…
…

Pojem zdraví z hlediska psychosomatiky

Co je to „zdraví“?

Lékaři i PT usilují o dg. a terapii nemocí, přičemž imaginárním cílem jejich činnosti je zdraví. Zatímco o patologii a nemocích toho víme ažaž, popsat zdravého člověka je pro P i medicínu obtížné. Pro posouzení zdraví či nemoci se často vychází ze statistik, norem. Proto je základním úkolem psom komplexně definovat lidské zdraví. Je jedno, nebo více, je to stav či proces, liší se lidské a zvířecí zdraví, co interakce zdraví fyzického, duševního a duchovního, jak se stát a zůstat zdravým?

Otevřenost – zdraví, uzavírání – patologie

> Sartre – Sein und Zeit (Bytí a čas); o realizaci jeho myšlenek se zasloužil zejm. Medard Boss.
Prvním a nejdůležitějším znakem zdravého člověka je světu otevřená existence – „bytí ve světě“, tj. poznávat, chápat, zachycovat a používat vše, co nám svět nabízí (materiálno, příroda, duchovno, kultura, bližní, …). Člověk se rodí pro otevřenost světu, ovšem často se vlivem okolností i vlastních neúplných rozhodnutí uzavírá, opouzdřuje. Snížení komunikace a otevřenosti může už samo o sobě vést k onemocnění.

Svět člověka se liší od geometrického světa (prostoru) neživých předmětů; lidský svět je prostorový svojí svobodou a otevřeností a přítomné danosti ovlivňují člověka svými významy a souvislostmi. Člověk žije ve světě subjektivním a „hodologickém“ – podle své nálady, vzdělání, pozornosti, otevřenosti, … Každý den je jiný a liší se též od jedince k jedinci.
Zdraví = nerušený vývoj a prostorové bytí ve světě; nemoc = smršťování hodologického prostoru.

Časování života

Každý člověk rovněž po svém prožívá čas, fenomén, který zná a měří pouze on. „Vlastní“ čas ukazuje, že člověk je a jak je; v čase, který má pro to nebo ono a v naplňování možností jednáním se odvíjí bytí ve smyslu seberozvoje a sebevyjádření (MB).
Čas není předmět, ale způsob, jakým časujeme své bytí, a každý člověk má individuální, hodologický čas. Není řetězem nyní-bodů, ale spíše trváním, napětím.
Freud prokázal pozitivní efekt vzpomínky a tím i hodnotu minulosti. Vynést potlačené na povrch znamená získat suverenitu nad svou historií i svou „vržeností“ (MH). „Pochopení vlastního utváření je bezpodmínečným předpokladem pro smysluplné utváření budoucnosti, vlastního plánu“ (MH).
Zdraví = utváření přítomnosti podle zvolených plánů do budoucnosti na základě svých minulých zkušeností.
Utápění se v minulosti – deprese, budoucnost = vývoj, změna. Zdraví proto závisí na suverenitě jedince nad rozpětím svého života a orientací na budoucnost; stagnace a regrese vedou k patologii.

Špatná nálada – uzavřenost

Bytí člověka ve světě je hodně ovlivněno jeho stavem, náladou. Změny nálad způsobují přeladění bytí. Radost, humor, důvěra aj. rozšiřují kontakt se světem; melancholie, strach nebo hněv kontakt snižují. Dlouhotrvající špatné nálady dávají vznik onemocněním. Nálady také ovlivňují míru, v jaké se cítíme být přitahováni světem, hlavně svými bližními. Lidská existence vyzrává v humánní, komunikativní formu bytí jen v mezilidských souvislostech. Bez existence „ty“ by nebylo „já“ – jedinec se buď nachází v roli bližního, nebo se nenachází vůbec. Osamělost lze těžko snášet ve zdraví a pocitu štěstí. Existence druhých nás podle Heideggera zavazuje k péči o ně, tj. k vzájemné podpoře sebeutváření, přičemž péče nemá být vnucovaná, nýbrž předkládaná. Péče neznamená propadnutí druhým lidem, je třeba ctít svobodu a autonomii sebe i druhého.
V důsledku nemoci často méně pečujeme o druhé; náš zájem se přenáší k sobě samému a v důsledku sníženého pocitu sounáležitosti hrozí trvalé onemocnění.
Být sebou samým znamená nejednat jako průměr a podle konvencí („nepůvodní“ existence). Být na něčem závislý je z hlediska zdraví riskantní.

Dynamické stávání se x statické bytí

Ke zdraví patří i další Hedeggerova existenciála – transcendence – schopnost překračovat status quo. Člověk se uskutečňuje pouze v neustálém stávání se (protiklad statického bytí). Bytí transcenduje do budoucnosti; budoucí plány se člověk snaží uskutečnit v přítomnosti (Sartre – Člověk je budoucností lidí). Před propuknutím nemoci často dominuje statika, ztráta zájmu o svět a nedostatečná transcendence.

Zdraví a individualita

Faktory a aspekty zdraví lze přiřadit pod pojem individuum – člověk, který upíše svůj život namáhavému procesu individuace (Jung), je zčásti zachráněn před nemocí. Nietzsche chtěl překonat „stádní zvíře“ v nás, Heidegger usiloval o změnu z „být někým“ na „být sám sebou“. Duševně-duchovní zralost se pojí se suverenitou.
Lidský život má aspekty, které jsou rozumově nepostižitelné – kompozici, tempo, barvitost, rytmus, melodii, výraz, … Člověk by měl být schopen uměleckého a hravého utváření života v protikladu k monotónnosti rytmu stroje.
Zdraví je proměnná, která závisí na schopnosti jedince tvořit, chápat, expandovat a být blízko světu.
(Goethe – podle N. bojoval proti tomu, aby se rozcházely rozum, smyslovost, cit, vůle, … ukáznil se k celistvosti, ztvárnil se.)
…
…
…

U MA jde o strach dospět a být ženou a je to závislost na hubenosti (něm. Magersucht). Nejnápadnějším symptomem je chtěný úbytek váhy, strach z příjmu potravy, zácpa, amenorhea, zpomalení srdeční činnosti, snížení tlaku a narušení fyzické aktivity. Chybí náhled na nemoc, pac. jsou omezeny na své životní téma; odpor k jídlu a tloustnutí jsou utkvělými myšlenkami.
Otec Sheily měl podivné stravovací návyky, s matkou se nedalo moc mluvit, když dostala menstruaci, myslela si, že jde o trest; stála mimo vrstevnický kolektiv, byla výborná žákyně, vnitřně nešťastná. Nejíst ji připadalo jako vítězství – nad vlastním tělem a jeho potřebami, nad kontrolujícím okolím, nad pučící sexualitou.

Anorexie je stávka – proti jídlu, soc. okolí a moci druhých. Je to boj proti naplněnosti – proti pohlavnímu styku a těhotenství. Bytí je omezeno na dodržování vnitřních nutkavých příkazů. Pro SL bylo hladovění cestou ke svobodě – odmítání všeho cizího, čehož je jídlo symbolem. Jako prostředek boje se mobilizuje hnus, s jehož pomocí si člověk drží od těla pozemské potřeby a touhy a vznáší se v iluzi éterické čistoty a nedeterminovanosti.
Pac. po zhubnutí hubnou dále – bez své závislosti by nebyly nic, nejsou ochotné se toho vzdát. Rádoby euforie, která doprovází úspěšné hubnutí, je popíráním deprese.
MA obsahuje orální problematiku, ale i anální komponenty – odpor při pohledu na druhé, jak jedí; jakoby dělali něco obscénního; pro pac. je to odporné a touha po jídle tak časem mizí.

Pohled individuální P na MA
V pubertě je na člověka kladeno mnoho požadavků; MA pac. chce zůstat dítětem nebo nebýt dospělá – jde o regresi. Je to nemoc soc. vztahů – pac. se dostává pozornosti, má jistá zvláštní práva a tím převahu; okolí tím velmi trpí. MA je nemocí z trucu – způsob, jak pomocí jídla ovládat ostatní. Tam, kde někdo nejí, je jiný, komu záleží na tom, aby jedl. Je to pokus o autonomii, ale negace neznamená svébytnost, protože ten, kdo neguje, je stále závislý na těch, kteří na jeho negacích ztroskotávají. Pac. mají nedostatek odvahy a chudý život – namísto realizování se v práci, lásce, kolektivu a vlastním růstu se jejich způsob života točí jen kolem kilogramů.
Podle Biswangera by měla být výše a šíře bytí v rovnováze – MA však chtějí vysoko, přičemž staví na minimálních základech..
Agrese – podle Nietzscheho „v pokojných dobách napadá bojovný duch sebe sama“ – pac. páchá na svém těle násilí; je to jediná jí přístupná oblast vlády. Na symptomy jsou pac. hrdé – tedy na to, že se naučily být nemocné a vytrvaly v tom. Nietzsche – „podbřišek upozorňuje člověka na to, že není bůh“ – proto je askeze obrácena proti tělu a jeho potřebám; tělo je zakotvením v konečnosti, askeze pak touha po nekonečnu.
Podle Sartra je prvním hříchem člověka to, že se uzavírá před světem; PA v této souvislosti mluví o narcismu.
Čím je komunikace pro duši a ducha, tím je trávení pro tělo; poruchy v jedné části se prolínají do jiných. Anorektici nejsou dobrými kom. partnery, ani v chtění, ani v možnostech – jsou uzavření, často si vymýšlejí nebo skrývají, že chodí zvracet, že berou projímadla, …; rozmluva je však spjata s pravdivostí a otevřeností.
Typický je i malý zájem o kulturu, bližní, rozum, … (pomocí ducha by šlo překonat potíže …), pac. jsou koncentrovány na váhu, otázky výživy a možnosti nebezpečného přírůstku.

MA se léčí obtížně, mnoho pac. se uzdraví do té míry, do jaké se naučí se svým problémem žít. Sartre: „Je možné zbavit neurózy, ale není možné vyléčit se ze sebe samého“ (ani ze svého okolí, rodiny, prostředí domova…).

…
…
…

Dříve bylo akné dáváno do souvislosti s hormonálními změnami v pubertě, vliv psychiky se začal uvažovat později. Chorobu zhoršuje i stres, únava, soc. izolace, …

Podle PA jde o rozkoš z vymačkávání – kompenzace pocitu vnitřní prázdnoty. Dále je to výrazem D neurózy; znetvoření, které si pac. způsobuje sám, slouží kontaktu a zároveň odmítání okolí.

K osobnosti patří závist, nedůvěra, nepřátelství, samolibost, konkurenční postoj a ctižádost – tyto afekty jsou přitom vždy propojeny se soc. okolím pac. Sebeobraz je s  hledem na vlastní hodnotu retušován. Jde o potlačení do nevědomí, které je podle Sartra systematickou nepoctivostí vůči sobě i ostatním. Navíc potlačování neurotizuje.

Smyslem nemoci může být stažení se do své skrýše ve snaze získat odstup od partnerské problematiky a s cílem získat alibi pro neřešitelnost konfliktů.

Terapie
Ústředním tématem u akné jsou sociální deficity; kůže nás spojuje se světem a je svázána s láskou. Odbouráním agresí je třeba zvýšit schopnost lásky, otevřít póry a umožnit přátelštější spojení se světem.