Psychologie osobnosti – M. Nakonečný (přehled obsahu)

Milan Nakonečný: Psychologie osobnosti. Academia, Praha 1998
Informačně nabitá a poněkud náročnější literatura. Doporučujeme pořídit si zrovna i slovník cizích slov (ten se ostatně neztratí).

Úvod, determinace
Pojem osobnost v psychologii nemá hodnotící akcent, ale vysvětluje, proč na týž podnět reagují lidé různě. Osobnost je organizovaný, dynamický a interindividuálně odlišný celek psychofyzických dispozic, který determinuje průběh a projevy psychických procesů. Psychické jevy jsou funkcí interakce osobnosti a situace.
Pojem role vyjadřuje to, co se od člověka očekává na základě jeho věku, pohlaví a socioekonomického statusu. Osobnost a roli nelze mnohdy přesně odlišit. Multivariantní aspekt role je tvořen očekáváními z různých stran. Vztah mezi jedincem a rolí může být konvergentní nebo divergentní v závislosti na tom, do jaké míry je schopen se s danou rolí ztotožnit.
Základní biologické determinanty jsou tvořeny evolučně preformovanými programy chování, kam patří vrozené chování sloužící k zachování života a druhu a vrozené mechanismy učení, které zajišťují kompetenci využívat zkušenost, a dědičností, jejímiž nositeli jsou geny. Komplex zděděných vlastností se nazývá genotyp; fenotyp je potom vnější výraz genotypu. Nedostatečnost biologické výbavy se překonává v procesu socializace, který probíhá většinou jako řízené sociální učení. Genetický základ v interakci s prostředím utváří psychiku jedince, přičemž u většiny vlastností je rozhodujícím modelujícím faktorem zkušenost jako výsledek subjektivního zpracování skutečnosti.
V procesu socializace se člověk seznamuje s konkrétním kulturním prostředím a osvojuje si způsoby chování, cítění a interpretace skutečnosti. Rané zkušenosti vytvářejí bazální osobnost v dimenzích jistota – nejistota, rozhodující je způsob výchovy, která je určena zejména mírou kontroly a projevováním lásky.

Geneze osobnosti
Geneze osobnosti je spojena se vznikem já. Osobností se člověk nerodí, ale stává se jí, když vykazuje specificky lidské rysy fungování. Tento proces je podmíněn u novorozence fyzickým odlišením se od okolí (geneze tělového schématu) a po 2. roce života se vyvíjí vědomí sociálního já jako vědomí jedinečnosti a kontinuity. Aby se z biologické bytosti stala bytost společenská, je nutné mj. transformovat vlastní hodnotící, resp. hodnotový systém, který je zpočátku ryze egoistický. Dítě se učí nebrat vlastní prožitky jako usměrňovatele svého chování, jedná se posun od egocentrismu k allocentrismu.
Vyvinuté sebepojetí se nazývá ego; reálné ego je to, za co se jedinec považuje; ideální ego označuje to, čím by chtěl být. Míra rozporů mezi reálným a ideálním egem určuje jeho sílu. Ego má centrální a periferní složky a zahrnuje sebepojetí, fyzický vzhled, materiální vlastnictví, členství v organizacích apod.
Osobnost vykazuje vývoj od vrozených mechanismů chování k jeho volnímu řízení a je v jistém smyslu produktem sociálního učení, zejména imitačního učení (pozorování) a instrumentálního učení (učení se důsledkům vlastního jednání).
Svět člověka je světem významů, vztah k němu je formován a zprostředkován vztažným systémem – měřítkem nebo srovnávacím základem pro posuzování okolí (kategorizace).

Struktura osobnosti
Struktura osobnosti znamená její vnitřní, relativně statické uspořádání; termínem systém je pak vyjádřena struktura jako celek a jeho chování. Prvky struktury jsou psychické vlastnosti, které se sdružují do typů osobnosti. Strukturovat lze horizontálně (souřadné vlastnosti) nebo vertikálně (vývoj, vrstvy osobnosti).
Rys osobnosti je relativně setrvalá predispozice jednat v určitých situacích určitým způsobem. Pramenné rysy neboli faktory osobnosti (extraverze, submise …) jsou psychologickým podkladem povrchových rysů, které se sdružují do clusterů a tvoří určité způsoby chování (altruismus, lenost …) Problém konzistence rysů spočívá v otázce, zda daný rys vystupuje vždy ve srovnatelné situaci, přičemž konzistence je podmínkou predikce chování. Interakcionistické pojetí říká, že osobnost a situace jsou ve vzájemné závislosti.

Temperament
Temperament – vzrušivost určuje formální vlastnosti reagování – jeho sílu, trvání aj., je spojena s jistou mírou sebekontroly a může být zaměřena ven nebo dovnitř (extraverze, introverze).
Klasické temperamentové typy – sangvinik, cholerik, flegmatik a melancholik – vytvořili Hippokrates a Galénos v dimenzích síly, hloubky, trvání a průběhu prožívání a tempa, síly, trvání a průběhu pohybu.
Jiná teorie pochází od Heymanse a Wiersmy, kteří odvodili dimenze ne/emocionalita, in/aktivita, primární/sekundární funkce; jejich kombinací vzniklo 8 temperamentových typů.
Temperament je z větší části určen geneticky. Jako složka psychické regulace se podílí na udržování optimální aktivace organismu. Optimální stav aktivace je podmínkou dobrého sebecítění a je udržován adaptačními mechanismy, které regulují přísun stimulace.
Zvláštní dimenzí temperamentu je emocionalita jako citlivost vůči situacím, které vzbuzují emoce. Emoce mají ve vztahu k podnětům a situacím hodnotící funkci a determinují, co se člověk naučí a jaké volí prostředky a cíle. Nálady jsou relativně setrvalé stavy emočního ladění osobnosti.

Hodnoty a postoje
Hodnocení je prožívání hodnoty objektu subjektem, je to komplementární proces procesu poznávání. Postoj je hodnotící vztah a jeho předmětem může být cokoliv. Rozlišují se postoje centrální a periferní. Centrální postoje mají integrativní funkci, některé postoje mohou kompenzovat nevědomé komplexy. Základními rysy jsou komplexnost, konzistence, konsonance, rezistence vůči změně a urč. míra intenzity. Postoje vyjadřují pohotovost k chování, ale chování jimi není nutně determinováno, protože v určitých situacích se chováme v rozporu se s nimi. Osobni ideologie je tvořena systémem postojů jedince. Přesvědčení je vnitřně kompaktní postoj, názor je postoj založený na představě a mínění je slovy vyjádřený postoj. Zvláštním druhem jsou předsudky jako tradicí dodržované iracionální postoje. Obecně se postoji zabývá axiologie.

Motivy
Motivy jsou psychologické příčiny směru a intenzity chování, vedou k dosažení finálního stavu uspokojení. Způsob chování je vymezen kognitivním zpracováním situace. Vnitřní motivující pohnutka se stává motivem tehdy, kdy nalezne objekt, jehož prostřednictvím je dosáhnuto uspokojení. Rozlišují se motivy biogenní (fyziologické – potrava, odpočinek, sex) a sociogenní (psychogenní – potřeba kompetence, výkonu). Motiv je akcelerován potřebou jako vyjádřením urč. deficitu; jeho redukce je pak prožívána jako určité uspokojení. Zvláštním druhem motivů jsou zájmy, které se vyznačují preferencí dané aktivity.



… (to zdaleka není vše)