shrnutí toho nejdůležitějšího:
potřeba uspokojení a bezpečí, bazální úzkost, sociální zážitky v dětství
k lidem, od nich nebo proti nim
neurózy, neurotické potřeby, neurotická erotika, fixace
osobnost ženy
léčba svépomocí

Životopis Karen Horneyové:

Pocházela z vesnice nedaleko Hamburku z rodiny přísného a nevrlého otce – námořního kapitána a mladší, kultivované a inteligentní matky. Manželství rodičů bylo konfliktní. Její otec věřil v podřízenost žen mužům a Karen často kritizoval (její vzhled, inteligenci, …), až ta začala pochybovat, že byla chtěným dítětem, postrádala v rodině lásku a snažila se doma zavděčit svým vzorným chováním Navštěvovala klášterní školu a ve svém deníku se vyznala ze své náklonnosti k mnoha učitelům, tamtéž popisuje své pozdější erotické vztahy. Pokládala se za žensky nepřitažlivou a tak se rozhodla vyniknout na poli intelektuálním. Proti přání otce vystudovala medicínu; na univerzitě ve Freiburgu studovala od r. 1906 jako historicky první žena; pak PA výcvik. Její manželství s Oskarem Horneyem skončilo po 17 letech rozvodem, měla v něm tři dcery. Potom žila mj. 10 let s E. Frommem.
Prodělala PA výcvik a analýzu, trpěla vnitřními zmatky a depresemi. Přesídlila do USA, kde pracovala jako klinička a učila na Chicagském PA institutu; tohoto místa byla pro některé své antiPA názory zbavena a přestala být nakloněna i klasické PA; 1941 založila Americký institut PA. Odmítla zejména Freudův biologismus a pansexualismus a vyzývala k přehodnocení jeho východisek a T technik. NeoPA je podle ní PA bez libida. Uznávala Freudovu doktrínu determinace p procesů a nevědomé motivace; odmítala ignoranci kulturních faktorů a  sexuální problémy jako příčinu neuróz, pokládala je za důsledek. Odsoudila Freudovo pojetí ženské p, kde ústředním tématem bylo závidění penisu.
Z pozorování rozdílů mezi americkými a evropskými neurotiky usoudila na značný vliv kulturních faktorů na p. Spojovala prvky klasické PA se sociálním hlediskem.Některá díla – Neuróza a lidský růst, Neurotická osobnost naší doby, Nové cesty v psychoanalýze a Naše vnitřní konflikty.

Z PA uznávala úlohu nevědomí, metody a techniky, odmítla významnost bio faktorů, pansexualismus, předurčující roli dětství a strukturální dělení psychiky na id, ego a superego.

KH přisuzovala velký význam zážitkům v dětství, zejména v sociální oblasti; odmítla psychosexuální stadia – základem je vztah mezi rodiči a dítětem. Úzkost v dětství vzniká působením dospělých, kteří jsou nepředvídatelní, panovační, příliš nároční nebo naopak shovívaví apod. Zakouší pochybnosti o tom, zda láska rodičů je skutečná a namísto rozvíjení pocitu náležení překonává dítě strach a prožívá pocity osamocenosti a bezmocnosti v potenciálně ohrožujícím světě.

Základní potřeby dítěte:
•    potřeba satisfakce, uspokojení – základní fyziolog. potř.
•    potřeba bezpečí – důležitější; cítit se potřebným, milovaným a chráněným před ohrožujícím světem; dítě v tomto závislé na rodičích
•    frustrace této potřeby (lhostejností, nespravedlností, preferencí sourozenců, výsměchem, hyperprotektivitou aj.) > základní postoj hostility u dítěte, konflikt mezi závislostí na rodičích a odporem k nim; odpor bývá potlačen, ale tyto pocity se manifestují ve všech dalších vztazích

Úzkost – intenzivní pocit nejistoty (základní pojem KH).

Lidské chování je motivováno dvěma základními tendencemi – získat uspokojení a bezpečí. Konflikt mezi těmito pohnutkami je řešen vytěsněním jedné z nich – jakoby pak neexistuje. Tyto potlačené impulzy a potřeby pronikají později do vědomí silně zamaskované. Nevědomé vnitřní drama je zesilováno kulturou – ta na jedné straně stimuluje potřeby, na druhé vytváří omezení, která brání tyto potřeby uspokojit. Základem vnitřního dramatu jsou neslučitelné nevědomé pohnutky – je třeba je přivést do vědomí.