Jak se chovat k handicapovaným a nemocným


Víte to?

1. Vidíte nevidomého člověka, jak stojí u přechodu pro chodce. V takové situaci je lepší:
 ohleduplně jej uchopit za loket a převést
 nabídnout mu pomoc
 nestarat se o něho
 
2. Co můžete udělat pro depresivního kamaráda?
 rozesmívat ho, ono se to nakonec povede
 rozptylovat ho nabídkami nějaké zajímavé činnosti
 pochopit jeho smutek
 
3. Jak budete na večírku reagovat na člověka, který vám tvrdí, že je mimozemšťan a musí s vaší pomocí zachránit zeměkouli před zkázou?
 racionálně mu zdůvodníte, že to není možné
 řeknete mu, že je blázen
 přátelsky s ním pohovoříte, jako by to, co říká, bylo možné
 

 

Nevidomý, neslyšící, v depresi, na vozíku, mentálně znevýhodněný, schizofrenik… Setkání s nějak odlišnými lidmi v mnohých z nás vzbuzuje rozličné pocity. Někdo je celý nesvůj a nejradši by utekl, jiný je naoko lhostejný, další dotyčného zahrnuje pomocí a vyjadřováním soucitu a tak podobně. Většinou je na pozadí neinformovanost, takže to pojďme trochu zlepšit.

:: Nevidomý člověk skutečně nepotřebuje být vláčen dobrovolníky z řad občanů, kteří bez ptaní dělají, či spíše páchají, dobré skutky. Se ztrátou zraku se nepojí ztráta svéprávnosti. Máte-li pocit, že je nevidomý člověk bezradný, zeptejte se ho, zda mu můžete nějak pomoci. A nemusíte při té příležitosti křičet (což se často stává) – lidé se asi automaticky a zcela mylně domnívají, že každý nevidomý i špatně slyší.

:: Neslyšící lidé nejsou automaticky hloupí. To, že jejich eventuální řeč nezní dokonale, není důsledkem tuposti (což si, podle výzkumů, mnozí lidé myslí). Pokud umí dotyčný odezírat, pečlivě vyslovujte a stůjte k němu čelem. Lidem se zbytky sluchu bez obav demonstrujte, jak silný máte hlas.

:: Lidé pohybově omezení, tedy často ti pohybující se pomocí vozíku, rovněž nejsou hračky určené k tomu, aby se jich kdosi chopil a popovezl, kam si myslí, že by zrovna chtěli. Když už si všimnete, že narazí na terénní překážku, kterou sami těžko překonají, nabídněte jim svou pomoc. Jestliže přijmou, máte pro ten den splněného bobříka.

:: Depresivní člověk trpí dlouhodobými, vůli nezlomitelnými pocity smutku a beznaděje. Jakékoli juchání a rozesmávání jej dostává ještě níž a k tomu mu takoví dobráci naloží i zážitek nepochopení. Vězte, že on se nedokáže vzchopit; ostatně depresi se někdy říká „rakovina vůle“. Chcete-li mu pomoci, pochopte a akceptujte jeho smutek. Jemně se jej snažte přesvědčit, ať si u psychiatra nechá napsat antidepresiva a případně ať vyhledá psychologa pro podpůrnou terapii.

:: A co člověk hrozící sebevraždou? Základem je nebrat tyto proklamace na lehkou váhu, protože velké procento takových lidí se o ukončení vlastního života opravdu pokusí. Vžijte se do jejich pozice – prožívají patrně silné pocity beznaděje, bezvýchodnosti a vnitřního osamění. Do jednání s nimi nikdy nepatří bagatelizace jejich nářků a problémů. Věty typu „ále, to přece není žádný problém“, „to já jsem měl mnohem těžší život“, „dej s tím pokoj a seber se“ nebo „život si nesmíš sám vzít“ mohou celý proces pouze urychlit. Člověka přemýšlejícího o sebevraždě totiž dostávají do ještě větší izolace. Více než kde jinde je tady zapotřebí empatie – ponořte se do zoufalství toho člověka a z té pozice s ním jednejte. Vždy je samozřejmě namístě odborná pomoc.

:: Mentálně znevýhodnění neboli retardovaní lidé to mají těžké. Mnozí se snaží zapojit do běžného života, ale narážejí – ta většina „normálních“ na ně nemá čas, trpělivost a někdy je ani nepovažuje za plnohodnotnou součást společnosti. Jsou také častým terčem podvodníků. Při setkání s takovým člověkem brzy odhadnete, co zvládá. Pak se mu přizpůsobte a jednejte s ním tak, aby vám rozuměl. Berte jako osobní štěstí, nikoli jako zásluhu, že patříte do většiny s nepostiženým intelektem. Mnozí lidé s mentální retardací se velmi statečně zapojují do pracovního i domácího fungování a zaslouží si za to obdiv.

:: Občas se můžete setkat s člověkem trpícím bludy, které se vyskytují v rámci schizofrenie nebo i samostatně. Bludy jsou představy a myšlenková schémata nemající oporu v realitě. Mohou být paranoidní (dotyčný je přesvědčen, že je pronásledován, že jsou proti němu strojeny úklady), megalomanické (má velký význam, mimořádné schopnosti atp.), náboženské a jiné. To nejdůležitější je, že blud je nevývratný. Žádné pokusy o vysvětlení „reality“ nemají nejmenší šanci na úspěch – je to podobné, jakoby se vás někdo pokoušel přesvědčit, že mrkev není oranžová, ale modrá. Taky tomu neuvěříte. Člověka s bludy spíše jen vyslechněte a určitě jej nezkoušete získat pro svou pravdu.

 Je jich ještě mnohem víc – žijí mezi námi lidé nakažení virem HIV, trpící lupénkou, s těžkou nadváhou, viditelnými deformitami atd. Platí zde vše, co již bylo uvedeno. A to se dá shrnout následovně:

To, co zdravotně znevýhodnění lidé opravdu chtějí a potřebují, je, aby se k nim ostatní chovali v rámci možností NORMÁLNĚ.

Zamyslete se – co pociťujete při setkání s handicapovaným člověkem?

Často to bývá něco z tohoto: lítost, odpor, obavy, „divný“ pocit, soucit, odstup, ochranitelské sklony, potřeba pomoci, uvědomíte si vlastní štěstí…?

test emoční inteligence