individuální psychologie; druhá škola vídeňské psychologie 2/2
individuální životní styl
- utvářen veškerým chováním, kterým čl. překonává pocit méněcennosti
- důl. rodinné prostředí – formuje živ. styl
- podle AA ovl. živ. styl i typ postavy – důraz na psychosomatický vztah
- plánování života ovlivňováno nikoli především dětskými zážitky (SF), ale subjektivním očekáváním, která bývají často nerealistická
- fiktivní finalismus – mnohé cíle jsou fikcí, ale poskytují jednotný vzorec usilování a ačkoli nepřinesou očekávaný výsledek, mohou pomoci projít dospíváním a dospělosti dosáhnout uspokojivého živ. stylu (např. poctivostí dosáhnu bohatství; budu-li hodný na lidi, bude mě mít každý rád) > univerzální motivační tendence; odráží důraz na teleologický – k cíli orientovaný – přístup k lidské motivaci
- každý čl. má před sebou tři nevyhnutelné úkoly – práce, přátelství a láska – jsou ve vzájemném vztahu
- živ. styl je pojem idiografický, pro každou osobu unikátní
typologie
- panovačný typ – agresivní, prosazující se, malý soc. cit; snaha o dominanci bez ohledu na blaho ostatních
- zištný typ – parazitují na světě, chtějí co nejvíc získat; nízký stupeň aktivity
- vyhýbající se typ – nemají cit pospolitosti, jsou pasivní; obava z chyb silnější než touha po úspěchu – útěk
- sociálně užitečný typ – vysoká aktivita a cit pospolitosti; zájem o ostatní a jejich blaho
Původně měl AA zato, jedinou motivační silou je úsilí o nadřazenost, moc; po kritice své pojetí změnil – čl. je motivován soc. pobídkami; má jakýsi soc. instinkt (nesobecký); čl. má určité vrozené predispozice, ale soc. cit musí stále vyvíjen. Je barometrem duš. zdraví, normality a hodnoty O.
tvůrčí já – creative self
- aktivní princip života
- AA jím říká, je člověk má sice gen. výbavu a nějakou výchovu, ale je pánem svého osudu
- přirozený výsledek zdravého živ. stylu
- podílí se na sladění individuality čl. a jeho sociálním postojem
- má přispívat celkovému blahu – Adlerova vize – mít takové osobní cíle, které by byly v souladu s pokrokem lidstva; ideálem dokonalosti není jedinec, ale lidstvo jako společenství spolupráce (mesiášská horlivost AA)
AA moc nedal na empirické a testovatelné skutečnosti; spíše vymýšlel teoretické konstrukty. Usiloval o užitečnost pro ty, kteří chtějí sobě a druhým porozumět, ne o neplodné pátrání po absolutní pravdě o lidském naturelu.
AA bývá považován za předchůdce soudobých humanistů a fenomenologů, nejen za neoPA, protože mnohé jeho postoje se od PA radikálně liší.