Způsob bytí – C. Rogers (výtažek)

Literární ochutnávka

Carl Ransdom Rogers: Způsob bytí (A Way of Being). Portál, Praha 1998
Skoro nezbytnost pro hloubavé povahy a fanoušky humanismu.

Rogersova poznámka ke svým publikovaným poznatkům: „…nechci v žádném případě říci, že byste si tyto dovednosti měli sami osvojit, nebo se podle nich řídit. Cítím jen, že pokud se mi je podaří vyjádřit dostatečně upřímně, budete je snad moci porovnat s vlastní zkušeností a rozhodnout, zda pro vás mají či nemají nějakou cenu.“

Kapitola I. – 1: Zážitky komunikace

Naslouchat druhému je radostné, obohacující, znamená to být s ním v kontaktu. Naslouchat znamená slyšet slova, myšlenky, citová zabarvení, osobní významy i to, čeho si třeba mluvčí není ani zcela vědom. Nasloucháme-li celé bytosti druhého a dáme-li mu to pocítit, bude vděčný, uvolní se. Rád by pak řekl ještě více, vzedme se v něm vlna nebývalé svobody a je otevřenější procesu změny.
Samota: Představa vězně, který na samotce vyťukává morseovkou zprávu: „Slyšíte mě? Je tam někdo?“ A když se mu dostane odpovědi „Ano“, je vysvobozen ze své samoty. V osobních žalářích žije dnes mnoho lidí; značná část z nich přitom zvnějšku žádné známky osamění nevykazuje. Lze je však odhalit – nasloucháním.
„Jsem rád naslouchán“ – v okamžicích zoufalství a beznaděje je skvělé najít lidi, kteří dokáží naslouchat a chránit mě tak před chaosem vlastních pocitů. Naslouchat, aniž by soudili, diagnostikovali, hodnotili, srovnávali s někým jiným (vč. sebe). V nesnázích to chce člověka, který naslouchá a přitom nesděluje svůj názor, nepřejímá odpovědnost ani nepřemlouvá. Díky tomu lze vyjádřit pocity strachu, viny, zoufalství, zmatku. Neřešitelné problémy se vyjasňují a zmatky se mění v klidný proud řeky.
Neschopnost naslouchat:
* když nerozumím slovům druhého
* když od začátku jistě vím, co mi chce říct
* když se pokouším překroutit jeho slova, aby řekl to, co chci já (manipulace)
Vyjádřit něco intimního je riskování, chce to odvahu, protože pokud to ten druhý nepřijme, je to skličující zážitek naprostého osamění. Pokud člověk vyjeví své intimní, cenné a neopracované pocity a dostane se mu kritiky, chlácholení nebo překrucování jeho myšlenek, tehdy pocítí, jaké to je být sám.

Být opravdový je celoživotní úkol. Je-li člověk kongruentní, znamená to, že je v souladu jeho prožívání, vědomí a obsah jeho komunikace (>prožívání je v daném okamžiku obsahem vědomí, a to je obsahem komunikace). Uspokojení z prožívání opravdovosti s druhým – setkat se s opravdovostí druhého člověka je skvělý zážitek.

Mít sílu dát druhému možnost být opravdovým a na mě nezávislým (dovolit podřízenému, manželce, dětem …, aby byli nezávislými lidmi s myšlenkami, záměry a hodnotami, které třeba neodpovídají těm mým), umožnit mu být sám sebou, je velký vnitřní boj; míra úspěchu v něm je ovšem mírou spokojenosti se sebou.

Je velkým obohacením upřímně si vážit, mít rád nebo milovat druhého člověka a smět tyto pocity vyjádřit. Často milujeme, abychom mohli ovládat, místo proto, že si druhého vážíme. Přijmou člověka by mělo být jako přijmout západ slunce. Západu slunce si vážíme ve skutečnosti proto, že ho nemůžeme ovládat, s úžasem ho pozorujeme a neříkáme si: „chtělo by to dolů trochu oranžové a tam ten mrak kousek stranou …“.
Oceňovat a milovat druhého a být oceňován a milován druhým je prožíváno jako zkušenost, která podporuje růst osobnosti.

I. – 2. Má filozofie mezilidských vztahů a její vývoj

Carl R. Rogers (1902 – 1987) pocházel z fundamentalistické, silně nábožensky založené rodiny, která zastávala postoj: “ … druzí jednají pochybně, chodí do kina, tancovat, kouří … nejlépe je být k nim shovívavý, protože oni jinak žít neumí, ovšem naprosto se zdržet jakékoli důvěrné komunikace s nimi a žít svůj život uvnitř rodiny; vystoupit z jejich středu a žít o nich odděleně.“ Do svých dvaceti let neměl CRR žádného důvěrného přítele, jeho postoj k lidem mimo rodinu byl rezervovaný a charakteristický odstupem. Nebyl schopen hlubšího kontaktu, udržoval jen povrchní vztahy; časem si uvědomil, že je outsiderem, a byl z toho krajně zoufalý. Až na univerzitě se stal členem skupiny YMCA, začal vést skauty a letní tábory pro mládež. Po zemědělské fakultě studoval teologii a pak absolvoval učitelský institut.
Seznámil se se svou budoucí ženou Helen, se kterou postupně rozvíjel velmi důvěrný vztah. V manželství přišel velmi trnitou cestou na to, že právě ty stránky, které se jevily jako nejproblematičtější, nesdílitelné, jsou nakonec pro vzájemné sdílení těmi nejvděčnějšími. Poznal tehdy, že hluboké sdílení s druhými je možné a otázky, které je nemožné sdílet, jsou nejdůležitější a nejužitečnější.

Už jako psycholog: Byl ovlivněn názorem, že o člověku se lze nejvíce dozvědět testováním, měřením a podobnými metodami. Na druhé straně ho formovala psychoanalýza – rodinná anamnéza sahající až kdoví kam a pečlivý rozbor samotného pacienta – porodní trauma, sourozenecké vztahy, vztahy s rodiči, dále psychoanalytické způsoby testování, zejm. ze Švýcarska čerstvě importovaný Rohrshach.
Své zaujetí pro terapii a vedení rozhovorů vysvětluje svou osamělostí v dětství. Jsou to způsoby, jak se dostat ostatním blízko bez dlouhého a nesnadného procesu postupného sbližování.
Nejdříve chtěl postupovat jako dokonalý profesionál – shromáždit informace, stanovit diagnózu, předpoklady pro zvládnutí situace a prognózu; to vše předat odpovědným činitelům a doporučit něco, co – bude-li následováno – spolehlivě zafunguje. Chtěl být objektivní a osobně povznesený nad problémy klientů. Posléze přišel na to, že naslouchat potížím svých pacientů funguje lépe, než pokoušet se tlačit je k porozumění vyslovené diagnózy.
Setkal se s Otto Rankem. Přestoupil na nedirektivní techniku, dospěl v důvěru ve schopnost člověka zkoumat sám sebe, rozumět sobě a svým problémům. Ty lze pak řešit v klimatu opravdové vřelosti a porozumění. Tuto důvěru lze dále vložit do skupiny (věnoval se intenzivně skupinové terapii), která by měla pracovat v atmosféře, kdy je každý odpovědný za chování skupiny a skupina má odpovědnost za chování jednotlivce.
Seznámil se s Martinem Buberem a Sorenem Kirkegaardem a ve svém přístupu shledal odnož existenciální filozofie.
Po krizi z jednoho zpackaného terapeutického vztahu poznal, že může-li důvěřovat svým klientům a studentům, může také důvěřovat sám sobě.

Ovlivnily ho i (2500 let staré) myšlenky Lao-c“:

„Jakoby naslouchal
a tímto svým nasloucháním nás halil do ticha,
ve kterém konečně začínáme slyšet,
jakými máme být.“

„Vůdce je nejlepší,
když o něm lidé téměř nevědí,
méně dobrý, když ho lidé poslouchají a velebí
a nejhorší, když jim pohrdají …
O dobrém vůdci však, který mluví zřídka,
a jeho práci skončení, cíle naplněného,
všichni řeknou: „Sami jsme to zvládli“.“
(definice dokonalého skupinového facilitátora)

„Zdržím-li se zasahování do záležitostí druhých, starají se sami o sebe,
zdržím-li se poroučení druhým. jednají sami za sebe,
zdržím-li se kázání druhým, zdokonalí sami sebe,
zdržím-li se zneužívání druhých, stanou se sami sebou.“

Úplně na začátku vycházel CRR z toho, že člověk je v podstatě zlý a je třeba s ním jednat profesionálně jako s objektem. Postupně se jeho filozofie vyvíjela a dospěl k těmto základním tezím:

  • •    vážit si své zkušenosti, sama sebe, všech svých pocitů a reakcí, objevujících se myšlenek a všech pohnutek chování – přijmout je jako obohacující součást svého já a stát se tak opravdovějším
  • v atmosféře opravdovosti, uznání a porozumění se lidé vzdávají své nepoddajnosti a stávají se přizpůsobivějšími
  • místo statického života dynamický, místo závislosti autonomie, místo obranného postoje sebepřijetí, místo předvídatelnosti tvořivá nepředvídatelnost > proměna v životní důkaz aktualizační tendence
  • v atmosféře podporující růst se vyvine sebedůvěra
  • vyjádřit i zneklidňující pocity vůči druhému je mnohem lepší, než je skrývat nebo potlačovat
  • být nepokrytě upřímný je vděčnější než být neustále ve střehu; obohacuje to vztahy
  • neopouštět skutečnost a nežít jen v abstrakcích, alespoň jednou nohou pevně na zemi
  • „ten, kdo se vnucuje, má malou, zřejmou moc, ten, kdo se nevnucuje, má obrovskou, skrytou moc“ (Amen)

I. – 3.  Retrospektiva: 46 let
subjektivní pohled Carla Rogerse na vlastní kariéru

V roce 1927 začínal CRR jako praktikant v Institutu pro dětské poradenství v NY. Po aspirantuře o rok později praktikoval psychologické poradenství. CCR byl velmi překvapen dopadem a významem své práce, která ovlivnila mnoho oblastí lidského chování a hlavně zpřístupnila psychoterapii veřejné kontrole.
Nepokládá sám sebe za jakkoli mimořádně prozíravého nebo geniálního; domnívá se, že vliv jeho práce byl tak rozsáhlý proto, že bezděky vyjádřil myšlenky, pro něž právě dozrál čas (v pravý čas na pravém místě). Jen akademickým psychologům neseděl a na vědeckou psychologii měla jeho práce minimální dopad. Podle názoru odborných psychologů byl CRR nevědecký, nábožensky založený a příliš shovívavý ke svým žákům. Na druhou stranu ovšem byl odbornými kruhy mnohokrát oceněn – v roce 1956 dostal spolu s W. Kohlerem a K. Spencem od APA (Americká psychologická asociace) ocenění za vědecký příspěvek psychologii. (Bylo mu v té souvislosti řečeno, že dosud byl šťouralem a teď je respektovaný šťoural.)
Vedl spor s psychiatry, kteří měli do jisté doby výhradní pozici v systému obnovy duševního zdraví, a s behavioristy. Osobně se konfrontoval s Fredem Skinnerem. Podle Skinnera je prostředí jako součást kauzální příčinnosti výhradní determinantou lidského chování, které je pak neporušeným řetězcem příčin a následků. Vše, co člověk dělá, je nevyhnutelným důsledkem podmiňování prostředím. Podle Skinnera člověk jedná tak, jak byl přinucen (prostředím) jednat, ale přitom tak, jakoby vůbec nucen nebyl. Člověk nemá svá rozhodnutí, volby ani hodnoty. Skinner připustil, že nepsal své knihy proto, že se rozhodl přednést svá stanoviska, ale proto, že byl prostředím podmíněn k zapisování poznámek na papír. V protikladu k tomuto názoru byl CCR o existenci a významu lidské volby přesvědčen. Humanističtí psychologové kladou důraz na absolutní svobodu a důstojnost lidské bytosti a schopnost jejího sebeurčení. Rogersovi posloužili jako nejvýznamnější zdroj poznání jeho klienti – rozhovory a skupinová sezení s nimi – a dále jeho mladší kolegové, od kterých byl díky jejich nezkostnatělosti schopen čerpat více, než od starších, byť respektovanějších, spolupracovníků.