Literární ochutnávka

Rotraud A. Pernerová: Tabu v rodinné komunikaci (Darueber spricht man nicht). Portál, Praha 2000
Trochu chaotičnosti kdo snese a kdo již určitý základ v hluinně-psychologické terminologii má – nechť se začte.

Autorka je představitelkou hlubinné psychologie, působí jako psychoterapeutka (a možná je feministka). Přibližuje některá tabu, tedy jevy, o kterých se nemluví a pokud možno ani nepřemýšlí. Klade velký důraz na mluvení, řeč, vyjádření se – nejsou-li realizovány, vznikají problémy a naopak – soulad mezi vnímáním a vyjádřením je osvobozující. Dále ukazuje, jak podle hesla „děti mají být vidět, ale ne slyšet“ rodiče vedou své děti k respektování zákazu mluvení na určitá témata a zdůvodňuje, proč to dělají. Promluvit o tabu znamená překročit nebo posunout jisté hranice, zanést změnu do zaběhlých pořádků, kterou nedostatečně sebevědomí lidé neunesou. Tabu mají chránit daný stav. Autorka věnuje dost místa polemikám o lidské averzi vůči změnám. Dále interpretuje situace, kdy lidé o něčem doma nemluví (protože se to nesmí), ale v televizních talk show se z toho vydají. Zde záleží na osobnosti moderátora; každopádně je třeba pamatovat na tom, že tv stanice nechce řešit ničí problémy, ale mít sledovanost a příjmy z reklam.
Tabu, kterým se kniha obsáhle věnuje: Tabu realistického vidění, tabu bezmoci a tabu živosti.
Kniha je doplněna kazuistikami z praxe autorky.

Fenomén vnitřní emigrace člena rodiny se vyskytuje poměrně často – rodiče zanechají věčného napomínání dětí, aby udržovali pořádek a přestanou časem úplně vstupovat do jejich pokoje, aby se na ten chaos nemuseli dívat; manželé vyhánějí své protějšky z garáže a dílny nebo pracovny, kde se noří do světa internetu. Podobné manévry u žen nejsou pozorovány. Ženy mají lépe vyvinuté schopnosti slovního vyjadřování a upřednostňují při nesouladu s bližními verbální strategie.
Dát pocitům průchod znamená vyjádřit je; prostředků vyjádření je více – archaické funkce řvaní, vrčení, kňučení; mozkový kmen – boj, podřízení, mrtvý brouk, neokortex – schopnost řeči a myšlení. Při velkém stresu je funkce mluvení a řeči narušena a neokortex je překryt mozkovým kmenem.

Stres je vyvoláván i přílišnou blízkostí – pozná se podle rostoucí agresivity spojené s přibližováním se někoho jiného. Je zvykem, že rodina je hierarchicky uspořádána, existuje mocenské postavení a tím pádem i oprávnění vybíjet si agresi na druhých. Násilí v rodině se zásadně bagatelizuje a nepodléhá příkazu mlčenlivosti. Ten se naopak a priori respektuje, dojde-li k porušení hranic lidmi z horizontálního sousedství. V rámci rodiny platí nenarušitelné tabu loajality vůči držitelům moci.

Strach je varovnou reakcí těla na znepokojivý vjem – říká, že nemáme k dispozici vhodné chování, kterým by bylo možné problém vyřešit.

Působení různých tabu a tedy i zákazů myšlení a řeči se v rodinách projevuje tím, že vinou pocitů studu, úzkosti a viny nemohou její členové vybřednout ze své malosti a bezcennosti, které narušují jejich sebeúctu. Lidé jsou si svých ambivalentních emocí vědomi a chtěli by je vyjádřit, jenže nevědí jak, aby nebyli ihned umlčeni nebo zesměšněni.
Jednota rodiny – jeden hlas – neznamená společný hlas, souhlas, ale ten nejsilnější hlas, který umí seřvat a umlčet ostatní. Od pasivního přijímání jednoty se zásadně liší zdlouhavé zápolení o sjednocení protikladů, ale po jeho dosažení cítíme skutečnou blízkost a neohraničenou jednotu. Oproti tomu, když se něco rychle přijme a odsouhlasí, na jedné straně je vítězné úsilí o moc a na druhé pokořenost a nicotnost..

Tabu v rodinách jsou hranicemi k jejich ochraně; zabraňují blízkosti. Existují zde vztahy nadřízenosti a podřízenosti, které jsou v rozporu s ideálem rodiny jako místa samozřejmé podpory, pomoci, důvěry a přijetí jen proto, že jsou to prostě oni – členové rodiny a ne pro jejich zásluhy.
O tom, jak se vrací potlačená touha mluvit, svědčí televizní talk shows – doma se o tom nemluví a v televizi pro diváky se může. (!!!)

Láska jako motiv
Láska a pokrevní příbuzenství k definování rodiny nestačí. Citovost a intimita byly v minulosti popírány třeba už předem naplánovanými sňatky. Být nebo mít – spíš než by rodina „byla“, muž ji vlastnil. Ani formulace typu „mám rodinu“ nás dnes nijak nepřekvapí.
Tradované hodnoty jsou mužské nároky na vůdčí postavení a komplementární ženská trpělivost a trpnost, vysoce hodnocené mužné mlčení a znevažovaná ženská potřeba mluvit.
U dětí se nám líbí, když napodobují nějaké známé vzory – ovšem přesně do doby, než zafungují jako zrcadlo našich vlastních nectností. Náš sebeobraz začne trpět, převládne pocit ztráty vážnosti a napravujeme to demonstrací své moci a síly. Dítě se tak nenaučí, jak to příště dělat jinak a lépe, je zastrašené a trestané a totéž si pak nese sebou jako své budoucí chování vůči svým potomkům.

Novorozeně nemusí ani mluvit a jeho potřeby jsou saturovány – tzv. kojenecká privilegia. Totéž pro sebe žádají lidé, kteří se cítí být jakousi zvláštní elitou nebo mají pocit, že jsou nedostatečně vnímáni, začnou-li se verbálně projevovat.
Platí, že láska se vyznačuje zvláštní citlivostí vůči milované osobě. Vcítění se dá naučit, chce to milující referenční osobu, čas a trpělivost.

V kině se člověk musí soustředit, aby mu nic neuteklo – zaujímá tak polohu malého dítěte, které vzhlíží k někomu, kdo víc ví a zná. Tento mechanismus  máme hluboko zakořeněný a využívají ho pedagogové, kazatelé, soudci – všechny „nadřízené“ autority.

Zvládání problémů prefabrikovanými recepty mrzačí duši, zejména když koncepce doporučují jednoznačnou nadřízenost nebo podřízenost.

Ze zdravé rodiny derivujeme důvěru – tu si nelze pořídit předem ani do zásoby, vychází z minulosti, ze zkušenosti. Budoucnost slouží přáním, plánům, očekáváním. Důvěra v budoucnost může být projevem sebedůvěry nebo naivity.

Tabu realistického vidění
Každý vnímá věci z jiného úhlu; v této záležitosti se konflikty týkají toho přesvědčit ostatní, že jedině náš pohled je ten správný.
Menší člověk – menší přehled a prostor mu sugerovat, podsouvat, něco vynechat, zkritizovat. Pak dítě dosáhne stejné velikosti jako rodiče a vidí více, i takové věci, kteří jejich rodiče vidět nechtějí.
Možnost svobodně si zvolit bod, z nějž se díváme, znamená větší šanci získat nové zkušenosti. Proto si členové rodin brání svá vybojovaná místa – před televizí, u stolu.

Tabu pozornosti
Co kdyby se přišlo na to, že se ignorovalo něco důležitého,. co mělo podíl na pozdějším chybném vývoji? Proto zákaz směrování pozornosti k chybám ve vývoji a ještě přísnější zákaz o nich mluvit.
Zejména děti mají tendenci šetřit své rodiče – nemají dost silné ego na to, aby unesly poznání, že jejich rodiče, na nichž závisejí, jsou nedokonalí. Dospělí nemají zase dost silné ego na to, aby si to přiznali sami u sebe.
Zákaz odvolávat se na nedostatky – zákaz vnímání i vlastního uvažování.
Dospělí dlouho podceňují schopnost svých dětí rozumět, a to hlavně z pohodlnosti. Platí to obecně – než bychom na někoho brali ohled, raději mu upřeme schopnost vnímat, než abychom si přiznali vlastní bezohlednost.
„to si jen namlouváš…“ > jen vyjadřuje pochybnosti o vnímání druhého; vnímáním pohrdneme a označíme za nerealistické namlouvání si >nechci je akceptovat, je pro mě tabu.