Literární ochutnávka
Jan Čáp: Rozvíjení osobnosti a způsob výchovy. ISV, Praha 1996
Knížka pro zájemce o psychologii – vědecky zpracovává téma vývoje a výchovy dětí.
základní otázky vývoje
• řešili je personologové:
• na přelomu 19. a 20. st. byla bio rozvinutější než P a sociologie; bio zkoumala i chov. živočichů a na to navázali někteří P – mezi nimi měla nejv. vliv PA – SF – pudy, nevědomí; přínos PA pro výchovu – pojmenoval důsledky přehnaně přísné výchovy a omezování > malá tvořivost, příliš přísné superego (svědomí), neurózy a OM (potlačení)
• individuální P – Adler a po něm Rudolf Dreikurs a Don Dinkmeyer – ne bio pudy jako PA, ale společ. cit a snaha překonat pocit méněcennosti, vyniknout
• Jung – O jako složitý systém protikladných složek – extra- a introverze, myšlení – cítění, vnímání – intuice; ve vývoji někdy dojde k hypertrofii jedné a atrofii druhé složky > patologie; zdraví je ve vyváženosti a mnohostrannosti
• neoPA – Horneyová, Sulliva, Erikson, Fromm, Alexander – skloučení PA přístupu k nevědomí, konfliktům a motivaci se soc. hledisky (soc. determinace, soc. učení a vztahy)
• beh. – zkoumat jen objektivní chov; O je soustava spojů S-R; experimentálně prokázali negativa trestů a zdůraznili odměny – ty ovšem časem ztrácejí účinek a jsou v podstatě manipulováním
• humanistická P chtěla překonat nedostatky PA a beh.; formovala se od pol. 20. st.; Rogers – O se sama rozvíjí příznivě, pokud jí v tom nebrání vnější vlivy – tuhle myšlenku i Komenský před 300 lety (stejný filozof. zdroj)
• kognitivistické teorie – protiváha teoretikům zaměřeným na motivaci; i Piaget – vývoj intelektu, kognitivních procesů; George Kelly – řešení probl. a rozhodování; Ellis – zkoumá neadekvátní názory, předsudky
• gestaltismus – Perls – zaměřen na emoce, prožívání
• TA – Berne – subsystémy RDD
• >>> dnes tendence k syntetickému přístupu, protože mnohé teorie jsou samy o sobě jednostranné a zjednodušující
1. Je člověk spíš bio nebo soc. bytost?
• bio a soc. složka tvoří jednotu – ve vývoji <>; bio potřeby nabývají kulturních forem a soc. potřeby mají bio (reflexní) základy
2. Je O celek, nebo zkoumat části?
• > analyticko-syntetický přístup ke struktuře O; výchova je kombinace působení na celou O a zdůraznění částí, kde je to třeba
3. Stálost nebo proměnlivost?
• změny nastávají, ale existuje jistá identita
4. Je důležitější zajímat se o minulost nebo budoucnost?
• sloučení obou aspektů – nutný rozbor min. událostí, ale také znát plány do budoucna; východiskem je aktuální prožívání teď a tady
5. Obecné nebo jedinečné vlastnosti?
• individuální rozdíly jsou ve vých. důležité; obecné zákony ano, ale možnost jejich modifikace podle ind. potřeb
6. Je O pasivní produkt nebo aktivní činitel?
• interakce determinace a sebedeterminace
7. Optimismus vs. pesimismus – je člověk v základu dobrý nebo špatný?
• realistický optimismus – příznivý rozvoj je možný, ale ne vždy a ve všech oblastech
8. Idiografický (chápající, duchovědný) nebo nomotetický (přírodovědecký, scientistický) přístup?
• syntéza by byla ideální, ale její realizace je obtížná
Poznatky jsou nutné, ale nesmí jich být moc a nepřehledných. Vyjadřují urč. vztahy (chov. matky x chov. dí). Zákony jsou důležité vztahy, ověřené, vědecké, platné, zobecněné. Uvádějí poznatky do systému – usnadňují pochopení a vysvětlení, umožňují predikci a řešené prakt. problémů. Zejména v P jsou formulovány opatrně a znovu se prověřují a upravují.
Formy vztahů:
• vývojové – konstatují pořadí jevů ve vývoji
• determinační – důležité; na ně navazují
• kauzální – příčinnost v P: A je příčinou B, jenže B působí zpětně na A; determinace je mnohosměrná
• asociace, kontingence – konstatování, že jevy spolu souvisí (vyjádřeno např. r)
• vyjádření determinace – co je příčina a co je následek, jak probíhá působení mezi A a B; někdy se ukáže, že příčina je jinde, někdy se přesune (rodiče se zlobí na dí > labilní > učitel dí nemá rád)
V P se vztahy běžně vyjadřují jako statistické nebo pravděpodobnostní zákony. Např. má-li dítě biosociální handicap, bude s 80% pravd. labilní. Zkoumají se i kombinace podmínek: biosoc. handicap a nepříznivý způsob výchovy > 90% dětí labilních. Výzkumy se ovšem týkají vždy SKUPIN osob; o jednotl. případě máme jen pravděpodob. údaje > konkrétní dí s 90% pravděpodobností lability může patřit mezi oněch zbývajících 10%.
Rodina
• prostředí začíná pro dítě rodinou; její fce:
• zajišť. reprodukce – narození, péče o dí, výchova, socializace
• ekonomická jednotka; někdy též pracovní (zemědělci, rod. firma)
• ochrana a pomoc svým členům, sdílení radosti
• kontrola chov. členů a zajišťování dodržování norem
• zajišťuje členům osobní vztahy
• umožňuje uspokojovat důležité potřeby dětem i dospělým (soc. styk, kom., láska, pomoc, jistota), ale vyvolává i NŽS – problémy, konflikty, frustrace
změny v rodině
• velká, vícegenerační > malá (velká rodina – málo soukromí; malá rodina – málo komunikace)
• patriarchát > demokracie
• nižší soudržnost
Nevýhody patriarchálních rodin – nerovnoprávnost M a Ž vyvolává konflikty, napětí, deformuje O, tlumí samostatnost a kreativitu dětí; ty jsou závislé na autoritě, nebo ji odmítají.
Nevýhody demokracie – M se mnohdy nechce vzdát role vůdce. Ž sice také organizuje a řídí, ale jakoby ne – dojem k M > z toho plyne nerozhodnost a nejasnost ve vztahu k dětem.
Výhoda dem. – respektuje rovnoprávnost O Ž a dětí.
nukleární rodina – základní, tj. rodiče a děti; u nás podíl v celk. počtu rodin 1/3; ostatní jsou neúplné nebo se složitou strukturou
soc. síť rodiny – soubor osob, který kromě nukleární rodiny zahrnuje další s ní spjaté osoby – tety, prarodiče, dobré sousedy, známé, někdy i odborníky z institucí, kt. spolupracují s rodinou; faktor ovlivňující život čl. rodiny, jejich O
Rodina velmi silně působí na formování a vývoj O dítěte (rozdíly mezi dětmi v domovech a v rodině). Nepříznivý vývoj dětí v ústavech – až hospitalismus jako následek p deprivace v dětství – málo lásky, péče, podnětů, Č. Klíčový moment v působení rod. na dí – kladný emoční vztah k dí a trvalá láskyplná péče mateřské osoby > žádoucí vývoj O dí, jeho schopností, emocí a charakteru.
Longitudinální výzkum – Dytrych, Matějček, Schuller – vývoj dětí v nepříznivých podm.:
• rozvedené rodiny – vcelku ok, semtam neurózy
• mimomanželské děti a děti alkoholiků – horší prospěch, snížená imunita, citová labilita, zvýš. agresivita
• děti z nechtěného těh. – nejhorší
> velikost narušení závisí na druhu, velikosti a délce působení zátěže
další vliv – sockul. charakter rodiny
• vzdělání rodičů a jejich intelekt. zájmy, postoj ke kultuře a vzdělání a využívání volného času
• knihovnu s relevantní literaturou mívají rodiče s vyšším vzděláním, zatímco ve vlastnictví TV nebo auta rozdíly nejsou
• >> působí na motivaci, průběh a výsledky učení; Č ve volném čase a formování příslušných vlastností
Způsob výchovy ve škole
• škola může pomáhat rozvoji, ale i být zdrojem frustrací a strachu
• nejen U, ale též mezilidská <>, vznik vztahů
• Komenský – škola má být „dílnou lidskosti“, ne mučírna (házejí žákům úkoly jako kosti k ohlodání, …)
• konstatováno, že ve školách je strach – mají ho žáci, učitelé i ro
• žáci – nuda (frustrace poznávání a Č) a strach
vých. školní styly:
autokratický styl
• rozkazy, zákazy, mluví a nenaslouchá, tresty, vyhrožování, nadřazenost, neempatický, vždy má pravdu on, nepodporuje samostatnost
• nevyvážená <>
• zátěž pro obě strany, nejhorší způsob z hlediska DH
• žáci – odpor k učiteli, horší výsledky, příprava na podřízenou roli
• tento – postoj je někdy maskován blahosklonným chováním učitele a ironií (forma agrese)
liberální – „laissez faire“
• volný průběh
• méně frustrující než ^, ale též nepříznivý
• málo požadavků, nekontroluje jejich plnění; žáci se neučí, vyrušují
• málo svědomitosti, vědomostí, sebeovládání, požadavků na sebe
soc.-integrační styl
• žáci mají lidská práva, důstojnost, respekt jejich O; učitel neprojevuje svoji moc, věří žákům, je klidný, snaží se porozumět, pomoci; podnětný, jde příkladem
• místo odměn a trestů kolikrát stačí, aby se na žáka soustředěně podíval – on sám ví, co ne/dělá
• podporuje dobou součinnost kolektivu, pomáhá izolovaným žákům, komunikuje s ro
• CRR – přijetí, empatie, kongruence