Řeč těla – A. Pease (výtažek)

Literární ochutnávka

Allan Pease: Řeč těla. Portál, Praha 2001
Srozumitelná a rozsahem rozumná publikace o významu toho, jak se tváříme, jak používáme končetiny a o dalších neverbálních komunikačních projevech.

Neverbální komunikace se dostala do popředí zájmu širší veřejnosti až ve druhé polovině 20. století, kdy vyšla publikace o řeči těla J. Fasta. Dovednost neverbální komunikace prezentovali herci v éře němého filmu, kteří byli posléze s technickým pokrokem vytlačeni verbálně zdatnějšími nástupci. Vůbec první práci o neverbálních aspektech komunikace uveřejnil r. 1872 Darwin (O vyjádření emocí u člověka a zvířat). Dále se jimi zabývali kromě jiných A. Mehrabian a R. L. Birdwhistell, podle kterých se většina (cca 2/3) komunikace odehrává v neverbální rovině. Verbální komunikace nese fakta, zatímco neverbální komunikace informuje o postojích. Ženy jsou průměrně k identifikaci nonverbálních projevů citlivější než muži. Výklad gest v této knize je zpracován pro reprezentanta skupiny bělochů střední společensko – ekonomické třídy.
Slovy např. „mám dojem, že mi lhal“ vlastně říkáme, že jsme podvědomě zpozorovali rozpor mezi řečí těla a mluveným projevem dotyčného. Neverbální signály jsou významnější; při rozporu mezi verbálním a nonverbálním sdělením se podvědomě spoléháme na druhé jmenované.
Gesta je třeba interpretovat jako celek a s ohledem na situaci. Je chybou vybrat si pouze jedno (nejnápadnější) gesto nebo nebrat v úvahu vnější okolnosti. Např. člověk sedí s pevně překříženýma nohama, založenýma rukama a svěšenou bradou > a) v zimě na autobusové zastávce > je mu prostě jen zima; b) když mu nabízíme náš výrobek > vyjadřuje odmítavé / obranné stanovisko. Podání ruky stylem leklé ryby je vykládáno zpravidla jako doklad nepevného charakteru, ale je jistá možnost, že dotyčný trpí bolestmi kloubů; takové podání ruky volí také někteří lidé, kteří se o své ruce bojí kvůli své práci – výtvarníci, chirurgové apod.
Rozsah používání gest a pohybů negativně koreluje se společenským statusem a vzděláním – čím nižší postavení na společenském a ekonomickém žebříčku, tím více se člověk spoléhá na vyjadřování pomocí gest (které je vývojově starší). Rychlost a výmluvnost gest se mění také s věkem; v dětství jsou nejzřetelnější a postupně na zřetelnosti ztrácejí.
Předstírat řeč těla není možné; lidé jsou vybaveni intuitivní schopností dekódovat nesoulad mezi gesty a řečí i rozpor mezi jednotlivými gesty navzájem. Proto když se někdo pokouší rukama gestikulovat otevřenost, přičemž jeho úmysly jsou opačné, prozradí se třeba očima, ústy nebo postojem. Do určité míry se lze naučit koordinovaně podvádět celým tělem, ale vždy jen po omezenou dobu; tělo nakonec začne vysílat signály nezávisle na vědomí jedince.
Když člověk lže, jeho tělo o tom vysílá signály, které se pak projeví jako rozpor mezi tím co říká a co komunikuje tělem; to je snadno rozpoznatelné u lidí, kteří lžou zřídka. Ostřílení lháři, politici, právníci, herci aj. však dokáží zjemnit svá gesta natolik, že identifikovat tento nesoulad je u nich velmi obtížné. Gesta lze ovlivnit tak, že člověk buď používá gesta opačná nebo je maximálně omezí až vyloučí – obojí je obtížné a vyžaduje dlouhodobý tréning. Chce-li člověk úspěšně lhát, nesmí mu být vidět na tělo – dobře se lže do telefonu.

Teritoria a zóny
Stejně jako zvířata mají i lidé svá teritoria. Studiem prostorových nároků člověka se jako první do hloubky zabýval Edward T. Hull, od něhož pochází termín proxemika – nauka o prostorových vztazích (poč. 60. let; odv. od proxemity – blízkost). Své teritorium člověk považuje jakoby za rozšíření nebo pokračování vlastního těla. Velikost teritoria je kulturně podmíněná – jiná u člověka, který žije od malička na venkově a jiná u toho, kdo vyrostl v přelidněném městě.

1. Intimní prostor – poloměr 15 – 45 cm
•    chráněn jako osobní vlastnictví
•    mohou vstoupit jen nejbližší příbuzní a přátelé
•    prostor do 15 cm je tzv. uzavřený intimní prostor, který lze narušit pouze při bezprostředním fyzickém kontaktu

2. Osobní prostor – 45 – 120 cm
•    vzdálenost, kterou mezi sebou lidé udržují při společenských událostech, oslavách, večírcích apod.

3. Společenský prostor – 120 – 360 cm
•    vzdálenost, kterou udržujeme mezi sebou a cizími lidmi
•    prodavač, řemeslník, pošťák, nový zaměstnanec, neznámý člověk

4. Veřejný prostor – > 360 cm
•    přirozená vzdálenosti, pokud se obracíme k větší skupině lidí

Druhý člověk vstupuje do našeho intimního prostoru ze dvou možných důvodů – jako přítel (člen rodiny, známý, někdo usilující o sexuální sblížení) nebo jako nepřítel, který se chystá zaútočit. Narušení intimního prostoru cizím člověkem je prožíváno jako stres se všemi doprovodnými fyziologickými i psychologickými reakcemi jako přípravou na útok nebo útěk.
Pokud přátelsky položíme ruku na ramena člověka, kterého jsme zrovna poznali, může pocítit nepříjemné emoce, přestože se usmívá, aby neurazil. Pro to, aby se kolem nás lidé cítili dobře, je třeba zachovávat přiměřený prostorový odstup.
O míře intimity vztahu dvou líbajících se lidí vypovídá vzdálenost, kterou udržují mezi svými boky – milenci se k sobě tisknou celým tělem; pokud se líbají lidé na nějaké oslavě, je mezi jejich boky nejméně 15 cm mezera.
K nevyhnutelnému narušení intimního prostoru dochází v tlačenicích, v MHD, ve výtahu; typický západní člověk pak dodržuje soubor nepsaných pravidel pro takovéto situace:
•    s nikým nemluví, ani s člověkem, kterého zná
•    vyhýbá se očnímu kontaktu s ostatními
•    „pokerový obličej“ – nedává najevo žádné pocity
•    jsou-li po ruce noviny, předstírá hluboké zabrání se do četby
•    minimálně se hýbe
•    ve výtahu sleduje čísla poschodí

Efekt nepřátelské reakce na narušení intimního prostoru je také jedním z aspektů davového chování – při demonstraci apod. je hustota lidí velká a policisté se snaží roztrhnout dav, aby lidé získali osobní prostor, čímž se trochu zklidní. Je také zkoumán vliv husté městské zástavby na osobní prostor obyvatel; bylo zjištěno, že v důsledku přelidnění vznikají stresové situace, což vysvětluje vysokou úroveň zločinnosti a násilí v takovýchto oblastech.
Poznatky o narušování osobního prostoru využívají i policejní vyšetřovatelé – obviněný sedí vprostřed místnosti na židli bez opěrek pro ruce; vyšetřovatel opakovaně vstupuje a setrvává v jeho intimním prostoru, aby zlomil jeho odpor (tzv. teritoriální obtěžování).

Rituály při zaujímání prostoru mezi cizími lidmi – např. sedadlo v kině, háček na ručník na bazénu apod. > Člověk si často počíná předvídatelným způsobem – volí sedadlo uprostřed mezi koncem řady a nejbližším sedícím člověkem (poslední obsazený háček a poslední háček v řadě). Jde o to nepohoršit přehnanou ostatní dotěrnou blízkostí a neurazit přílišnou vzdáleností. Smyslem prostorového rituálu je tedy udržení harmonie.

Prostorové nároky jsou determinovány i kulturně – např. Dánové jsou z pohledu Australanů příliš vlezlí, jejich intimní prostor je menší. Podobně Asiaté hodnotí Evropany jako chladné a odměřené, Evropané zase Asiaty označují za příliš familiérní a vtíravé. Aby se předešlo nepochopení a problémům, je třeba být informován o velikostech intimních zón příslušníků různých kultur.
Rozdíly jsou pozorovatelné i mezi městským a venkovským člověkem – podle místa, kde lidé vyrostli, nárokují svůj prostor. Lidé z velkých měst mají svou soukromou bublinu o průměru cca 45 cm, u venkovana to může být přes metr a u člověka z minimálně osídlené oblasti i několik metrů. Při pozdravu – podání ruky – lidé z města jsou od sebe asi půl metru, venkovan má tendenci zůstat dále a naklánět se dopředu a farmáři v řídce obydlených místech si ruce vůbec nepodávají – mávají na sebe na několik metrů.

Za své soukromé teritorium považuje člověk i místa a nemovitosti, které běžně používá, a chrání je před narušením stejně jako svůj osobní prostor (jedná se vlastně o expanzi osobního prostoru). V rámci domu a jednotlivých místností mívají jeho obyvatelé „svá“ místa – u stolu, před televizí apod. Zpravidla jsou „jejich“ buď proto, že je často a výhradně používají, nebo si u nich nechávají nějakou osobní věc – knížku, časopis, propisku nebo kus oblečení.
U některých řidičů vyvolává jejich přítomnost v autě zvětšení jejich osobního prostoru až desetkrát, tzn. že nárokují 10m volného prostoru před i za autem a velmi nelibě nesou, když se na ně někdo lepí nebo se namáčkne těsně před ně. Vždy to vede ke stresu a někdy i k agresivitě, která se projeví verbálně, případně stylem jízdy.

Následuje to patrně nejzajímavější – interpretace gest, postojů, výrazů…