Literární ochutnávka

Milan Nakonečný: Psychologie osobnosti. Academia, Praha 1998
Informačně nabitá a poněkud náročnější literatura. Doporučujeme pořídit si zrovna i slovník cizích slov (ten se ostatně neztratí).

Úvod – pojem osobnost

R=f(S,O), resp. R=f(S-O)

Znamená to, že psychické jevy jsou funkcí situace a osobnosti, resp. interakce S a O.

Psychologické pojetí osobnosti

Pojem osobnost nemá v psychologii hodnotící akcent, psychologicky vzato je osobností každý od té doby, kdy jeho psychika začne vykazovat specificky lidskou formu fungování.
Rozdílná pojetí osobnosti v psychologii:

• behaviorismus – který chápe psychologii jako vědu o chování, chápe osobnost jako systém faktorů, které chování individua determinují; systém naučených tendencí chovat se v určité situaci určitým způsobem
• fenomenalismus – chápe psychologii jako vědu o vnitřních psychických fenoménech (prožívání), chápe osobnost jako vnitřní strukturu psychických vlastností, které určují její chování
  neboli:
• Fenomenologové zdůrazňují, že osobnost je něco, co je za jejími projevy jako jejich podstata, která je skrytá – plně se neprojevuje.
• Behavioristé chápou konstrukt jako předpokládaný (postulovaný), z pozorování (empirie) logicky odvozený jev (fenomén) a existenci nějaké podstaty osobnosti odmítají.

Pojem osobnosti v psychologii vyjadřuje: organizovaný, dynamický a interindividuálně odlišný celek psychofyzických dispozic, determinující průběh a projevy psychických procesů (reakcí).

Základní témata psychologie osobnost:

1. geneze a utváření osobnosti
2. struktura osobnosti
3. dynamika osobnosti

Role

Pojem role vyjadřuje to, co se od člověka očekává v určitých situacích a s ohledem na jeho věk, pohlaví, sociální status a konkrétní společenské funkce.
Existují role, se kterými se člověk víceméně ztotožní a role, které odmítá a pokud v nich vystupuje, pociťuje to jako donucení. Naproti tomu existují role, do nichž člověk vrůstá a chápe je jako přirozené povinnosti (role otce, matky). Rozhodující je tedy míra ztotožnění s rolí. Mnohé role se stávají zdrojem nových motivací (otec, manžel, začínající podnikatel). Proto nelze ostře odlišit osobnost a roli, i když existují případy, kdy je role pociťována jako zátěž a je tedy odložitelnou maskou.
Role vždy vyjadřuje individualizovaný vzorec očekávaného jednání, tedy individuální pojetí toho, jak se v té které situaci má jedinec chovat, přičemž od každého se očekává něco jiného (dítě, zaměstnanec, nadřízený). Očekávání však přicházejí z různých stran a zakládají multivariantní aspekt role (např. chování dítěte ve škole – něco jiného očekávají rodiče, něco jiného učitelé a něco jiného spolužáci).
Z různosti takových očekávání, ale i z odporu k určitým rolím vzniká konflikt rolí (bankéř, který je nucen krýt podvod; muž, který se stal nechtěně otcem….). Jedinec sám považuje některé role za periferní (nedůležité) a některé za centrální, což může mít dočasný charakter.
V sociální psychologii byl analyzován proces přejímání rolí (role taking). Platí, že: „Teprve když se vložím do pozice druhého a z této pojímám sebe sama, dospívám k vědomí sebe sama – mé identitě.“ Svou identitu tedy jedinec získává až v konfrontaci s druhými lidmi a v rolích, do nichž vstupuje, si tuto svou identitu do jisté míry uchovává, nebo ji ztrácí. Ztráta identity znamená opak seberealizace, tj. ztrátu možnosti být sám sebou.

Ačkoliv je člověk definován jako společenská bytost, je také bytostí biologickou. Biologická determinace se projevuje již příslušností k určitému živočišnému druhu.
Základní biologické determinanty, tj. vrozené uspořádání organismu, tvoří především:

1. evolučně preformované programy chování

Člověk má rovněž uchovány určité instinktivní tendence (agrese, obrana, sexuální reakce).

2. dědičnost

Znamená přenos vlastností z jedné generace na druhou. Nositeli dědičnosti jsou geny, které jsou součástí pohlavních buněk a obsahují DNA; ve struktuře genu je zakódovaná informace, jejíž funkcí je řízení stavby a vývoje orgánů a tkání.
Soubor předaných genů vytváří genotyp – vrozený komplex zděděných vlastností. Dědičnost způsobů chování spočívá v první řadě v dědičnosti stavebního plánu mozku. Zděděné dispozice však mohou být dále utvářeny vlivem prostředí, zejména výchovy, nejsou-li dány v extrémních hodnotách (např. příliš silná či slabá vrozená vzrušivost – temperament). S přibývajícím věkem jedince vlivu dědičnosti na jeho chování ubývá. V utváření temperamentu a inteligence má nicméně dědičnost značný vliv, který lze v nepříznivých případech korigovat výchovou jen těžko.
Jestliže člověk není vybaven instinkty tak dokonale jako zvířata, musí tento nedostatek kompenzovat vývinem způsobilostí, které zajistí jeho přežití a vzestup životního potenciálu. Touto kompenzací je zřejmě vyšší úroveň inteligence a další specificky lidské psychické funkce jako např. fantazie. Nedostatečnost biologické výbavy v podmínkách společenského života překonává proces socializace založený na schopnosti učení, které probíhá jako víceméně řízené sociální učení (výchova) v rámci různých společenských institucí (rodina, škola).

Vrozené vlastnosti vytvářejí genetický základ individua, který se projevuje již u novorozenců. Tato genetická výbava, jejíž složkou je dědičnost, vstupuje do interakce s vnějším prostředím a zejména s vlivy výchovy. Geny samy nejsou přímou příčinou chování, určují prostřednictvím biochemických procesů vlastnosti nervové soustavy a její činnost. S tím pak souvisí určité vlastnosti učení (jeho rychlost, útlumy..), které jsou výsledkem interakce vlastností nervové soustavy a vlastností vnějších vlivů. U lidí se tyto vlivy zkoumají na chování jednovaječných dvojčat žijících v rozdílném prostředí. Výsledky výzkumů ukazují, že podíl dědičnosti na míře inteligence činí asi 80%.
V zásadě platí, že pokud vrozené vlivy nejsou přítomny v extrémní míře, je rozhodujícím činitelem utváření psychiky zkušenost, resp. její primární zdroj – rodinná výchova.

Určité rysy osobnosti, u nichž se předpokládá, že jsou založeny výrazně geneticky a jen málo modifikovatelné zkušeností, jsou považovány za kořeny osobnosti. Patří sem mj. plachost, vůdcovství, povolnost vůči autoritě, tendence zmatkovat a tendence k optimismu. Ovšem nejde zde o přímou závislost těchto rysů na genetické výbavě, jsou spíš projevem interakce genetické výbavy a individuální zkušenosti.

Jde tu hlavně o vliv rané zkušenosti získávané zejména ze vztahů dítěte k matce. Negativně se uplatňují zejména různé druhy deprivace, zvláště citové, nedostatek podnětů, nepřiměřené požadavky na dítě (výchovný perfekcionismus). Kritický vliv rané zkušenosti patrně souvisí se zvláštnostmi emocionality, která je rozhodujícím činitelem učení: některé afektogenní zkušenosti se hluboce a trvale fixují (zážitky úzkosti, pohody aj.).

Vliv zkušenosti – zkušenost sama je výsledkem subjektivního zpracování skutečnosti (subjektivizovaná skutečnost). Vztah dědičnosti a zkušenosti je nutno uvažovat jako navzájem závislé činitele, v jejich interakci se za normálních podmínek s přibývajícím věkem stále více uplatňují vlivy zkušenosti.