Horst Heidbrink: Psychologie morálního vývoje: Portál, Praha 1997.
Velmi výživná a inspirativní publikace o etice, morálce, spravedlnosti a o tom, jak k těmto kvalitám člověk od narození směřuje – pro zaujaté zájemce.

Studené žáby?

Nietzsche označoval lidi zabývající se psychologií morálky jako studené žáby, které skáčou do člověka a žijí tam v bahně (=v tom všem nemorálním a neetickém).

Z pohledu sociobiologie jsou všechny lidské zájmy spojeny s rozmnožováním; podvědomým cílem jednání je šíření vlastních genů a ochrana života potomků. Z genetické individuality pramení nepotistický altruismus (altruismus vůči příbuzným) a společně jsou považovány za vlastní příčinu rozvoje etiky, morálky a práva. >> Pokud bychom měli všichni stejné geny, nedocházelo by ke střetům zájmů (protože naším zájmem je šíření a ochrana vlastních genů) a tím pádem by nebylo potřeba mít pravidla pro usmiřování sporů. Podle tohoto názoru veškeré morální a etické problémy vycházejí z naší genetické odlišnosti. Podle mínění někt. sociologů se altruistické jednání omezuje v první řadě na pomoc mezi příbuznými; pak by tedy obětování vlastního života mělo význam jen tehdy, když by tím byli zachráněni více než dva sourozenci, popř. čtyři nevlastní sourozenci, osm bratranců atd. Jakkoli se tyto úvahy mohou zdát odpuzující, dokládá zkušenost, že ochota k nezištné pomoci je vůči neznámému mnohem menší, než vůči příbuzným. Ti, kteří jednají výhradně altruisticky, si škodí sami a zvyšují šance méně altruistických konkurentů. V zájmu každého člověka je to, aby nepříbuzní členové společnosti konali morálně. Je tedy biologicky smysluplné, aby každý vyvíjel na své blízké morální tlak s cílem, aby se chovali altruističtěji než on sám >> tzv. dvojí strategie morálky. Kantův kategorický imperativ „Jednej jen tak, aby maxima tvé vůle mohla vždy platit jako princip všeobecného zákonodárství“ se v praktickém životě příliš neuplatňuje. Zrada, lež, podvod, nevěra, ohrožování, krádež – nikdy nechceme, aby nás toto postihlo, ale většina z nás se k podobnému jednání přiznává. Ze sociobiologického hlediska jde o egoismus s cílem maximalizovat reprodukci vlastního genového potenciálu. Skeptici za bigotností hlasatelů morálky tušili egoismus. Zároveň se zde nabízí vysvětlení celibátu – ten je preventivním opatřením instituce, která chce své hodnostáře zbavit podezření z biologicky determinovaného egoismu.

Genetickou podmíněnost morálního vývoje nebyla zatím prokázána. Tato kniha neřeší biologii morálky, ale její psychologii, která byla ovlivněna zejména Jeanem Piagetem a jeho žákem Lawrencem Kohlbergem. Klíčovou otázkou morálky je otázka „dobra“ a „zla“, „správnosti“ a „špatnosti“. V této souvislosti se zabývá filozofie spíše morální „povinností“, psychologie nejen, ale zejména morálním „bytím“; pokouší se zjistit, proč lidé jednají tak, jak jednají (filozofie jak by jednat měli, ale hranice fil. a psy. se prolínají).

Morální kazuistiky

Immanuel Kant propagoval bezpodmínečnou povinnost pravdomluvnosti. Nelhal by ani vrahovi, který se ho ptá, zda Kantův nejlepší přítel, kterého chce zabít, se neskrývá v jeho domě. Vysvětluje to tak, že přítel dost možná mezitím nepozorovaně odešel; pokud by lhal, že tam není, vrah by se s ním při jeho pokusu o odchod mohl setkat a Kant by pak byl právem označen za původce jeho smrti. Nebo – šéf vás požádá, abyste ho zapřeli před návštěvou; ovšem oním návštěvníkem může být policista, který má zabránit zločinu, jehož se chystá šéf dopustit (jen vy o tom ještě nevíte).

V posledním románu Hermana Melvilla zabije plavčík Billy Budd svého nadřízeného, který ho předtím neprávem obvinil, Billy mu dal pěstí bez úmyslu zabít a on nešťastnou náhodou zemřel. Kapitán dá Billyho popravit, ačkoli je přesvědčen o jeho nevině a má ho rád (zatímco zabitého zbrojmistra rád neměl). Kapitán své rozhodnutí zdůvodnil tak, že přestože si je osobně vědom Billyho neviny, podle práva jde o zločin, za který se odsouzený trestá smrtí bez ohledu na to, jak nemilosrdně se to jeví. Kapitán Vere tedy zabíjí pro povinnost.

Pohraničníci NDR, kteří zastřelili uprchlíka na vnitroněmecké hranici, byli nejprve za svůj čin pochváleni, ale při projednávání kauzy soudem došlo ke změně: policisté sice jednali podle tehdy platných zákonů, ale podle soudce „ne vše, co je zákon, je také právo“ a byli tedy odsouzeni.

Pravidla logiky

Dítě vidí svět jinak, než dospělý člověk; logika dětského myšlení je specifická a dospělým ne vždy zcela pochopitelná. Např. tříletá holčička se rozpláče a je nešťastná: „Nechci se stát ženou“. Proč? Protože věří, že jen děti mají rodiče, a jelikož ženy nejsou dětmi, když dospějí, ztratí své rodiče.
Dospělí často tendují k myšlení, že děti uvažují jako oni – např. matka zjistí, že její syn se podivuhodně podobá svému otci; matka pak vnímá svého syna jako někoho, kdo přesně ví co chce a cíleně sleduje své zájmy.
Piaget rozdělil kognitivní vývoj do čtyř hlavních stadií – senzomotorické st.., st. předoperačního myšlení, stadium konkrétních a stadium formálních operací.

Jsem celý svět: senzomotorická rovina

Kojenec nerozlišuje mezi pojmy uvnitř a vně, mezi předměty; kromě něj žádná skutečnost neexistuje, svět je jeho součástí. Nejsou žádné objekty na něm nezávislé a žádný jeho vnitřní svět; matka nepatří k němu, nýbrž on je svou matkou.
Podle Piageta je proces vývoje stále novým určováním hranic mezi jednotlivcem a prostředím. V období senzomotorického myšlení je oddělení subjektu, objektu a jednání pro dítě nepochopitelné a do jisté míry myslí prostřednictvím svých pohybů a počitků.

Jsem středem světa: předoperační myšlení

Tato fáze trvá zhruba od 2 do 7 let. Dítě je schopno logických závěrů, ale jeho logika je ireverzibilní (pokus s přeléváním vody ze široké nízké do vysoké tenké sklenice – ve vysoké je vody více). Předoperační myšlení je centrické, omezené často na jediný aspekt situace při opomíjení jiných. Dítě vnímá své okolí téměř výhradně ze své perspektivy, je egocentrické a neschopné empatie. Vychází z toho, že ostatní vidí totéž, co ono samo (proto občas rodiče nerozumí vyprávění dítěte – za tím je samozřejmost, s jakou dítě vychází z toho, že toho vědí stejně jako ono). Dětský egocentrismus nelze zaměňovat s narcistickou vztahovačností; první je znakem normálního vývoje, zatímco druhé výsledkem deficitního sociálně kognitivního vývoje.

Nejprve jednat, pak myslet: konkrétní operace

Začátkem školního věku má dítě kognitivní schopnosti pro pochopení invariace množství, obejmu, hmotnosti apod. Myšlení je tedy reverzibilní. Dítě uplatňuje logiku na konkrétních věcech; s abstraktními pojmy zacházet ještě neumí. Předpokladem je decentrismus, tj. schopnost brát v potaz různé znaky. Objevuje se i schopnost vnímat z perspektivy jiného člověka. Toto stadium normálně trvá do začátku puberty, ale jsou lidé, kteří mu jsou věrní celý dospělý život a pokud se dostanou do fáze následující, tak pouze sporadicky.
Lurija zpovídal rolníka Irgase (byl analfabet): otázka: Do Vuadilu je to tři hodiny pěšky a Masaru jedna hodina. O kolik dále je Vuadil? odpověď: No, Vuadil je mnohem dál, …Masar je blízko…. Pěšku do Vuadilu za tři hodiny? …. Ne, za tři hodiny to nestihneš.

Všechno je jasné: formální operace

Uvažování tohoto typu lze dokumentovat na chápání relace: A se má k B jako C k D. Abstraktní myšlení není vázáno na konkrétní objekt, naopak je zde schopnost od něj abstrahovat (viz dále).

Pravidla morálky

Piagetův méně známý výzkum v oblasti morálky rozvedl Lawrence Kohlberg. Piaget sledovat děti při hře v kuličky a dotazoval se jich na chápání pravidel hry a dále jim vyprávěl různé příběhy a ptal se dětí na názor. Došel k tomu, že existují dva typy morálky – heteronomní a autonomní.

Pravidla hry v kuličky

Podle Piageta je největší problém při analýze dětské morálky fakt, že dítě je stále konfrontováno s pravidly kvazi hotové morálky dospělých, která na potřeby a vývojový stupeň dítěte nebere ohled. Proto analyzoval pomocí hry v kuličky, kde je vliv dospělých minimální. Všímal si vztahů mezi vědomím pravidel a herní praxí (tedy mezi myšlením a jednáním) a rozlišil 4 stupně chápání pravidel:

1.    Čistě motorické a individuální stadium
•    do 3 let
•    dítě si hraje samo, podle svých přání a zvyklostí, např. jen pouští kuličky na zem a zase je sbírá

2.    Egocentrické stadium
•    2 – 6 let
•    ve skupině dětí – ale každé si hraje samo, každý může vyhrát a každý má svá vlastní pravidla

3.    Začínající spolupráce
•    7 – 10 let
•    dítě se pokouší vyhrát nad ostatními; k tomu je třeba sjednotit pravidla a vzájemně se kontrolovat
•    na pravidlech se děti dohodnou, ale samy o sobě je interpretují zkresleně

4.    Kodifikování pravidel
•    pravidla jsou známá všem
•    „zájem o pravidla jako taková“

Stadia uvědomování si pravidel:

1.    Individuální rituály (motorická schémata)
•    prvnímu stadiu vědomí pravidel odpovídá motorická (individuální) herní praxe
•    dítě rádo opakuje, co ho baví

2.    Pravidla jsou svatá a nedotknutelná (heteronomie)
•    dítě zachází s pravidly nanejvýš svévolně, ale trvá na jejich přesném dodržování
•    pravidla jsou stanovena někým, koho dítě považuje za autoritu – otec, Bůh, městská rada …
•    extrémní konzervativismus vědomí se zde spojuje s volností chování; jde o mystické uctívání pravidel a jejich ignoraci v praxi

3.    Autonomní chápání pravidel
•    dítě chápe pravidla už ne jako zvnějšku přicházející neměnný zákon, ale jako výsledek svobodného rozhodnutí
•    důraznější všímání si pravidel, vyjednávání o nich demokratickou cestou – při zavedení nového pravidla o tom musí rozhodnout většina

Heteronomní a autonomní morálka

Malý chlapec Hans je ve svém pokoji, matka ho zavolá k jídlu. Otevře dveře do kuchyně, a – aniž by tušil, že tam je – rozbije podnos s patnácti hrníčky, který byl na židli za dveřmi.
Heinz dostal chuť na marmeládu; maminka nebyla doma a tak si vzal židli a snažil se na ni dosáhnout ve spíži. Přitom shodil a rozbil hrníček.
Piaget takové příběhy vyprávěl dětem a pak se jich ptal, jestli se Hans a Heinz provinili stejně, nebo je jeden více zlobivý než druhý a proč. Šlo o chápání lži, trestu, spravedlnosti, rovnosti a autority.

Heteronomní morálka spočívá na morálním nátlaku dospělých a vyvolává u dítěte morální realismus – tedy sklon dívat se na povinnosti a hodnoty jako na něco vnějšího, objektivně daného. Jednání ve shodě s dospělými považuje dítě za dobré a naopak. Pravidlo je vzato doslova a nepochopeno podle jeho smyslu. V pojetí odpovědnosti hraje roli ne záměr, ale důsledek jednání. Proto také je Hans „horší a zlobivější“ než Heinz, protože toho rozbil víc.

Autonomní morálka spočívá ve spolupráci dětí mezi sebou; jednostranná úcta k rodičovské autoritě je nahrazena vzájemným respektováním dětí.

…
…
…