Jitka Čížková a kol.: Přehled vývojové psychologie. Univerzita Palackého v Olomouci, Olomouc 2000
Další možnost, jak se seznámit s „vývojovkou“ – příslušná místa můžete porovnat s M. Vágnerovou, která je tu taky.

1.  Předmět vývojové psychologie, determinace vývoje člověka

VP se zabývá vývojem lidského jedince od početí po smrt. V širším smyslu nestuduje jen ontogenezi (vývoj jednotlivce), ale i fylogenezi (psychické projevy na rozdílných stupních evoluční řady).
Předmětem VP je psychický vývoj – sled tělesných a psychických změn jak v kvantitě, tak v kvalitě. Vývoj probíhá od nižších k vyšším formám, od jednoduchosti ke složitosti a směřuje ke stále dokonalejším formám psychických elementů.
Vývojová změna obecně je chápána jako přechod od méně dokonalého projevu k dokonalejšímu.
VP studuje vývojové změny, vytváří charakteristiky jednotlivých etap vývoje a z nich pak odvozuje vývojové normy, které slouží ke srovnávání > tyto jsou v praxi naprosto nezbytné, přestože více či méně popírají individualitu.

Teorie vývoje – zejména dříve byly charakteristické přeceněním jedné ze dvou základních tříd determinant duševního vývoje – biologických nebo sociálních:
> enviromentální koncepce; též empiristické, exogenistické
•    vývoj je určen vnějšími faktory; důraz na učení a prostředí
•    člověk je libovolně formovatelný
•    podcenění vrozených individuálních rozdílů a vlastní aktivity osobnosti
•    dítě je tabula rasa
> nativistické koncepce; též endogenistické
•    vývoj je určen vrozenými mechanismy
•    psychické rysy nebo alespoň dispozice k nim jsou definitivně dány při narození
•    podcenění vlivu prostředí

V současnosti je uznáváno interakční pojetí determinace psych. vývoje, které předpokládá spolupůsobení a vzájemné ovlivňování biologických vlivů, vlivů prostředí a vlastní aktivity člověka.

Základními mechanismy utváření lidské psychiky jsou:
•    biologický proces zrání
•    a psychologický proces učení

Moderní koncepce respektují vedle vnitřních a vnějších determinant i vlastní aktivitu jedince – člověk není pasivním výsledkem působení vnitřních a vnějších vlivů, nýbrž utváří sám sebe, zpracovává a vyhodnocuje podněty, volí strategie chování, reflektuje své pocity a reguluje sám sebe > tím je vývoj každého jedince neopakovatelný a jedinečný. Již od narození dítě působí na své okolí; tímto svým působením vyvolává v okolí urč. reakce, na základě zpětné vazby pak dítě modifikuje své původní projevy … atd. atd.

…
…
…

9.  Vstup dítěte do školy

•    fenoménu školní zralosti se věnoval již Komenský, který jako nejvhodnější věk stanovil 6. rok, ale upozornil na to, že ne všechny šestileté děti jsou zralé
•    významná událost, podstatná změna v životě dítěte a velká zátěž
•    dítě je tlačeno k disciplíně a soustavné práci, musí být pozorné a přitom smysl školní docházky v podstatě nechápe
•    bez rodičů, srovnávání se se spolužáky, nutnost začlenit se do kolektivu
•    během prvních týdnů jsou běžné projevy maladaptace ve škole i doma
•    neúspěchy a trpké subjektivní prožitky poznamenávají další psych. vývoj dítěte
•    důležitá osobnost učitele a celková atmosféra ve třídě; problémy se školním startem jsou aktuální pro pedagogiku i psychologii

•    školní zralost = takový stupeň tělesných a duševních kompetencí dítěte, který je předpokladem pro zvládnutí školních požadavků

biologická zralost:
•    věk, výška, hmotnost
•    hm, koordinace, jm
•    dokončení 1. strukturální přeměny (vymizení dětské zaoblenosti, výrazu > vytáhlost, druhá dentice)
•    míra zralost CNS
•    celkové zdraví
kognitivní zralost
•    přechod od celostného k pročleněnému vnímání
•    analyticko-syntetická činnost
•    řeč (jednodušší souvětí bez agramatismů, paměť, vůlí ovládaná pozornost (zpoč. 10 minut)
•    odlišení reality od představ, překonávání egocentrismu
•    tvořivý, aktivní přístup ke světu
•    rozlišení hry a povinnosti
emoční, motivační a sociální zralost
•    adaptace na školní režim
•    sebekontrola
•    kladný přístup k učení, pracovní tempo
•    začlenění mezi vrstevníky, převzetí role žáka a spolužáka
•    sebeúcta, sebedůvěra
•    Goleman aj. spojují úspěšnost člověka obecně s jeho emoční inteligencí, která se rozvíjí především v raném dětství
•    zvlášť obtížná je adaptace na hodnocení s srovnávání výkonu učitelem – v souvislosti s pocitem ohrožení vlastního sebecitu dítěte; zralé dítě to postupně zvládne, u nezralého se naopak problémy stupňují
•    přerušení docházky je jediné, ale nikoli nejlepší řešení; proto je žádoucí podchytit nezralé děti včas

•    celková školní zralost dítěte je ovlivněna mnoha faktory – biolog. zrání, zdraví, osobní vývojové tempo, dosavadní vývoj – působení rodiny a předškolních zařízení
•    rodiče dítěti moc nepomůžou, když budou chtít, aby mělo jistý náskok, a učí ho např. počítat nebo psát >> nejl. je všestranně podnětné a citově vřelé zázemí, podněcování myšlení a soc. dovedností
•    někdy spočívá problém s adaptací žáka na učiteli > dobrý učitel umí pracovat i s problematickým žákem a platí zásada, že „alespoň jeden úspěch a radostný zážitek denně pro každého – i toho nejslabšího – žáka“

…
…
…