Lybie, poblíž Tripolisu a Benghází, 2. sv. válka – vězení pro britské vojáky, kteří zběhli, neposlouchali rozkazy, kradli nebo se porvali. Ten pahorek je kupa kamení a písku, která slouží ke krocení vězňů – ti přes něj ve velkém vedru a s tornami na zádech musejí běhat, kolikrát až do úplného vyčerpání; jiná část vězňů pracuje na vršení dalších kamenů a dalšího písku. Cílem práce dozorců je udělat z těch kriminálníků znovu vojáky, kteří pak budou chloubou jakéhokoli vojska.
Poměrně poklidná atmosféra se začíná měnit v momentě, kdy přichází nový štábní Williams a současně s ním nová várka vězňů – Roberts za zběhnutí, McGrath za rvačku, černoch Bokumbo za krádež, protřelý recidivista Barlett a nenápadný subtilní Stevens rovněž za zběhnutí. Velitel tábora je víceméně formální postavička, která si užívá s prostitutkami, chlastá a správu táboru neoficiálně svěřila štábnímu rotmistru Wilsonovi. Kapitán Markham – lékař – nebere svou práci příliš vážně; nové vězně prohlíží, zatímco klusají na místě a věnuje největší pozornost jejich penisům a případným pohlavním chorobám.
Nově příchozí vězni jsou vždy otestováni na poslušnost a schopnost plnit byť i nesmyslné rozkazy – a tito noví, zejména pak Roberts, McGrath a Bokumbo vypadají jako adepti na pahorek. Je třeba je zkrotit. Všichni jsou dáni na osmičku a ta je přidělena novému štábnímu Williamsovi, sebejistému dozorci s tendencí pohrdat ostatními a cítit se mezi nimi jako hvězda.
Williams jim po ponižování venku na cele nejdřív rozkope věci, vězni si je uklidí a pak dostanou rozkaz na pahorek. Stevens brzy odpadne, Barlett nemůže hned po něm, Bokumbo a McGrath klušou spolu, vytrvale a s vizí, že je dva Williams nedostane. Roberts, který už svou porci dostal předtím, je o poznání pomalejší, je mu špatně žízní, ale snaží se; zůstává na pahorku za doprovodu Williamsova štěkotu i poté, co ostatní naskákali do bazénu. Když může jít za nimi, málem se utopí.
Williams zakrátko vzbudí v těchto vězní silnou antipatii a pomalu si proti sobě štve i některé dozorce – zejména Harrise, který se jako jediný chová k vězňům aspoň trochu lidsky a ke kterému byl Williams přidělen.
Drama začíná ve chvíli, kdy Williams prožene vyčerpaného Stevense po kopečku za to, že únavou nebyl schopen plnit jeho rozkazy; na pahorku omdlívá, ale Williamse to nezastaví – po návratu na celu ho pak ještě nutí execírovat; Stevens umírá. Zlobu na Williamse mezi osazenstvem osmičky to vystupňuje a chtějí si na něj – kromě licoměrného Barletta – stěžovat, resp. obviňují ho z vraždy. Situaci se snaží urovnat štábní rotmistr Wilson, který si nepřeje potíže. Williams vytáhne Robertse, McGrathe a Bokumba znovu na pahorek. Napětí narůstá i mezi vězni samotnými – Roberts se porve s McGrathem a ten i s Bokumbem, který je neustále napadán a ponižován pro svou rasu. Roberts stále trvá na tom, že Williams Stevense zavraždil, a chce to opakovat před velitelem při raportu. Williams nabízí Robertsovi, že si to spolu vyřídí o samotě – odejdou na samotku, jenže Williams si vezme na pomoc dva další dozorce a společně pak Robertse zřídí. Když je zmrzačený Roberts zpět na cele, přijde Williams a chce všechny na pahorek – protestují, že Roberts nemůže, Williams trvá na svém, ale zasáhne štábní Harris, který dá Robertse odvést na marodku. Wilson i jiní na Robertse stále tlačí, aby ten raport u velitele vzdal, nakonec zmlátil dozorce (Williamse při té „férové“ rvačce) a komu se asi bude věřit? Stevens umřel nešťastnou náhodou a tečka. Williams se chová tak odporně, že v Bokumbovi i McGrathovi vzkypí vztek na nespravedlnost a bezmoc; Bokumbo rozmlátí marodku a roztrhá si uniformu s tím, že už není voják. Ve spodkách jde pak k raportu k veliteli, který o úmrtí Stevense vůbec nevěděl. Rozhodne se Williamse přeložit k bráně, ale na to už je pozdě. Williams na osmičce po návratu vězňů natolik prudí a provokuje, že ho Bokumbo s McGrathem napadnou a umlátí k smrti. Všeobecný rozklad pokračuje – Harris chce do civilu, Markham na frontu a veliteli i Wilsonovi je jasné, že ve svých funkcích skončili. Roberts se cítí jako vítěz – Williams ho nedostal.
Převažujícím pocitem, kterým je příběh naplněn, je bezmoc vzepřít se nesmyslným příkazům a nespravedlnosti, zasáhnout do prohnilého systému věznice a dosáhnout toho, aby se s vězni zacházelo jako s lidmi. Rýsuje se tu několik povah – prohnaný Barlett, zkušený kriminálník, který to chce mít dobré s dozorci i vězni; Williams s přesvědčením o vlastní výjimečnosti, který jde přes mrtvoly (doslova), aby všem dokázal, že si poradí s jakýmkoli vězněm prostředky, které sám zvolí; Harris, který do tábora jakoby vůbec nepatřil… Otevřená je zde i otázka rasismu. Rigby je velmi přesvědčivý a dovede dokonale vykreslit pocity lidí i atmosféru věznice.