Narcismus – vnitřní žalář – H. P. Röhr (výtažek)

 

Literární ochutnávka

Heinz – Peter Röhr: Narcismus – vnitřní žalář. Portál, Praha 2001
Ukázka psychologického (psychoanalytického) výkladu pohádky; vážným zájemcům o psychologii i sebepoznání vřele doporučujeme, ať je jejich postoj k psychoanalýze jakýkoli.

Narcistická porucha osobnosti znamená chorobně zvýšenou sebelásku. Zdravou míru sebelásky potřebuje každý člověk; je předpokladem naplněného a šťastného života. Tento fakt je vyjádřen v Bibli větou „Miluj svého bližního jako sám sebe“. Sebedůvěra, sebevědomí a sebeúcta jsou součástmi stabilní osobnosti; člověk by se měl umět radovat z toho, co dokáže, přijímat upřímně míněnou chválu, obdiv a uznání – tato schopnost je dokladem stabilního pocitu vlastní hodnoty. Touha po pozornosti a uznání v normální míře patří k duševnímu zdraví.
Narcisté žijí s pocitem, že jsou uvězněni ve svém nitru, cítí se nesvobodní a nespokojení. Mají chorobně vystupňovanou potřebu uznání a obdivu. Na pozadí narcismu je nedostatek opravdové lásky poskytované v raném dětství. Častěji se vyskytuje u mužů. Výraz narcistické poruchy je takový, že tito lidé sami sebou trpí a mají problémy v mezilidských vztazích.

Jako kostra výkladu slouží pohádka od bratří Grimmů Železná kamna:

Za starých časů, kdy se ještě čarovalo, zaklela stará ježibaba jednoho prince, že musel sedět uprostřed lesa v obrovských železných kamnech. Chudák princ strávil v kamnech mnoho let a nikdo ho odtud nemohl vysvobodit. Jednou přišla do toho lesa princezna, zabloudila a nenašla cestu zpátky do otcovy říše. Devět dní a devět nocí chodila po lese, a najednou stála před železnou skříní. Zastavila se a prohlížela si ji, nešlo jí do hlavy, kde se tam ta železná skříň vzala. Tu se zevnitř ozval hlas: „Odkud a kam jdeš?“ Princezna odpověděla: „Zabloudila jsem a nemohu najít cestu do rodného království“ – „Dovedu tě rychle na pravou cestu, když mi slíbíš a podepíšeš, že uděláš, co chci. Jsem vznešenější a bohatší kralevic než ty, a chci tě za ženu.“ Princezna se ulekla a … (je to dost dlouhá pohádka, celá se sem nevejde)

***

Význam pohádek pro psychoterapeutický proces je nezpochybnitelný; odrážejí kulturu národa a vyjadřují potřeby a potíže duše. Jedná se o dramatické inscenace typických lidských problémů. Jsou to projekční plochy emocionálních potíží. Pohádky se přibližují k řešení problému spirálovitým způsobem a svou obrazovou řečí, blízkou snům, zasahují hluboké vrstvy osobnosti. Už opakované čtení má léčivé účinky a pro terapii samotnou je třeba pohádkám porozumět. Proto je třeba jejich obrazovou řeč přeložit.

Obvyklý začátek „bylo, nebylo“, jehož ekvivalentem je i první věta pohádky Železná kamna, symbolizuje dobu raného dětství. Je to doba, kdy se mísí realita, sny a fantazie. Dětská fantazie je živější než u dospělých; ti jsou dětmi prožíváni jako všemocné bytosti, bohové, kteří dokáží všechno, co chtějí. Děti také fantazírují o své všemocnosti a neporazitelnosti. Tyto fantazie jsou pro pochopení narcistické poruchy osobnosti důležité. Dospělí často se závistí vzpomínají na šťastnou dobu dětství, která mnohdy zas tak šťastná nebyla. Fantazijní dětské období je velmi rychle korigováno a ukončováno výchovou, která směřuje k víře pouze v realitu. Kreativní svět je nahrazen logikou rozumem a příčinností.
Duše malého dítěte je otevřená všem dojmům a zkušenostem, takže první lidé, se kterými se setká, na ně mají obrovský vliv. V magické fázi se vytváří sebecit, tedy pocit, který člověk má vůči sobě samému. Podléhá výkyvům, ale dlouhodobě vykazuje urč. stálou konstantnost.

bylo, nebylo – rané dětství

Kdo je ježibaba? Při výkladu pohádky někdy pomáhá vnímat více osob jako fasety jedné osobnosti. I ve skutečnosti je v každém člověku dobro i zlo; ty temnější stránky lidé často popírají a vytěsňují. Mají pocit, že je pronásledují jako stín; přitom je ovšem důležité si uvědomit, že stín nevzniká tam, kde není světlo. Je zřejmé, že i nejlepší matka má své slabé stránky. Pokud té své „ježibabí“ složce rozumí, ta tím ztratí hodně na své síle. Pokud si této své ježibabí kvality není matka vědomá, může škodlivě působit nejen na sebe, ale i na dítě, přestože navenek se všechno může jevit dobré a harmonické. Typickým doprovodným jevem narcistické poruchy je zdání normálního vztahu mezi rodiči a dítětem. Drama narcisty začíná u jeho rodičů.
Bezstarostné a šťastné dětství lze prožít jen tehdy, je-li dítě svou matkou (rodiči, referenčními osobami) bezvýhradně přijímáno takové, jaké je. Spolehlivou oporu dítěti poskytne jen takový rodič, který se je schopen sám přijmout. Ježibaba je ta temná stránka matky, která radikálně ovlivňuje osobnost dítěte, která dítě nedokáže adekvátně podporovat.

ježibaba – stinná stránka osobnosti

Kamna jsou normálně na vyhřívání; pokud ovšem stojí v pustém lese, nemají tento účel a naopak jsou na dotek chladná. V železných kamnech je zavřený ten, kdo byl připraven o svobodu pohybu, možnost rozvíjet se a být sám sebou. Psychologicky železná kamna vyjadřují to, že jsou zavřeny a zadržovány pocity jakoby v kovovém pancíři. Narcisté často prožívají opakovaný zraňující pocit vnitřní prázdnoty a nudy.

Dítě se naučí mít samo sebe rádo, pokud mu matka zprostředkuje pocit, že je milováno prostě proto, že je. Zkušenost s bezpodmínečnou láskou je předpokladem pro zdravou sebelásku i schopnost milovat druhé lidi.
Pokud nejsou dítěti saturovány jeho základní potřeby pozornosti, potvrzení a náklonnosti, utíká do světa fantazie, stahuje se do splendid isolation (nádherná nadřazená izolace) na základě motta „nikoho nepotřebuji, jsem mnohem lepší než osoba, od které bych měl očekávat lásku; nenávidím tě za to, že mi nedáváš, co mi přísluší, ale neukážu ti, že něco potřebuji.“
Malé dítě je závislé na potvrzení své existence a jejího oprávnění na svých rodičích. Ti by mu měli poskytnout pozitivní zrcadlo. Pokud rodiče nemají sami sebe rádi, jen nedostatečně dají dítěti najevo, že je tady vítané a dobré takové, jaké je.
Normálně existuje napětí mezi tím, co člověk je (ego, Selbst), a tím, čím by chtěl být (ideální ego). U jedince s narcistickou poruchou tyto složky splývají, takže existuje jediné nafouknuté grandiózní Selbst; ve fantazii se ztotožňuje se svým ideálem, aby dosáhl nezávislosti na hodnocení jinými lidmi. Negativní součásti osobnosti jsou vytěsněny a často projikovány na druhé. Tato idealizace je natolik vzdálená realitě, že takový člověk neví, kým opravdu je.
Princ v železných kamnech je obrazem toho, že něco, co bylo velmi zraněno, se uzavřelo svému okolí a opouzdřilo. Je to Selbst, které se nemohlo rozvinout. Blokovaná je zejména schopnost otevřít se lásce, takže ono zranění spočívá hlavně v uloupení pocitů. Protože je Selbst slabé, je náchylné k poranění a proto ten pancíř, který si musí lidé se syndromem železných kamen vypracovat. Na ochranu Selbst je tady také mechanismus rozštěpení na černou a bílou. Každý je pak hodnocen podle vzorce – je pro mě nebo proti mně?

železná kamna – zavřené, utajené pocity, ego; vnitřní nesvoboda

Lidé žijící s pocitem, že sedí v železných kamnech, utrpěli zranění v raném dětství. Obraz rodiny takového dítěte vypadá navenek často dokonale; vztah k matce je ovšem narušen – obvykle ve směru egoismu, tvrdosti a nelidského postoje matky, jejímiž charakteristickými rysy jsou chlad a nelítostná přísnost. Chce, aby její dítě odpovídalo jejím představám, zneužívá ho pro své cíle, např. obdiv pro urč. schopnosti dítěte, jeho vnější krásu apod.

Optimálně by měli dospělí mít pochopení a být shovívaví k chybám svých dětí; na dodržování pravidel dohlížet vcítěním. Pak má dítě pocit, že je ve své nedostatečnosti přijímáno a svědomí je integrováno s láskou. Narcisté dodržují pravidla většinou jen ze strachu před trestem, ne pro nějaké vědomí práva a soucítění s druhými.
Ústředním problémem narcistů je to, že jako děti se museli podřizovat uspokojování potřeb matky a nebyli milováni kvůli své svébytnosti. Cítí-li se dítě nepřijaté, stáhne do svých velikášských fantazií, kde pociťují nezávislost (reálně neexistující), ve své bolesti se uzavírá a narůstá mu pancíř; vlastními prostředky tvoří to, co mu rodiče nedali (lásku) a podle zásady „nikoho nepotřebuji“ si budují pseudoautonomii.
Dítě se brzy naučí odsouvat své potřeby do pozadí a snaží se pomoci matce, protože vycítí, že sama hodně postrádá a potřebuje. Z toho rezultují pocity viny, když se mu nedaří její potřeby uspokojit. Kvůli tomu, že musí obětovat své city, své pravé Selbst, vznikne u něj pocit, že je milováno kvůli odvedenému výkonu > skutečná láska je tedy zaměněna s uznáním odvedeného výkonu. Dítě se však cítí důležité a užitečné > „mám nějakou cenu“; plete si příjemný pocit z uznání výkonu s láskou. Svým výkonem a úsilím se tak naučí zaplňovat prázdnotu z nezakusené lásky a jeho dalším mottem se stane „musím toho hodně vykonat, abych byl milován.“ Jako perfekcionista se pak zbavuje pocitů, zejména těch, které by prozrazovaly jeho lidskost.
Částí osobnosti se stává chlad, nerespektování potřeb a skrývání pocitů – tedy chování jeho rodičů k němu; stejným způsobem pak narcista ubližuje sobě a svému okolí.
Pocity zlosti, hněvu a na druhé straně radosti a štěstí nesměly být prožívány, nevyvinuly se a nemohly být kultivovány; vzniká falešné Selbst.