Mont-Oriol – G. de Maupassant (obsah)

Literární ochutnávka

Guy de Maupassant: Mont-Oriol. Odeon, Praha 1967 (Původní název stejný, vyšlo 1910 v Paříži, překlad: Milena Tomášková)

Guy de Maupassant (1850-1893), fr. realista, vyrůstal na normandském venkově, účastnil se prusko-rakouské války 1870, pak úřednické funkce na ministerstvech, měl rád přírodu, znal Flauberta, Zolu, Turgeněva aj., napsal 300 novel a 6 románů, dále 3 cestopisy a x novinových článků; špatné zdraví, zkoušel drogy, po pokusu o sebevraždu v ústavu choromyslných, kde v 43 letech zemřel.

Rodina Andermattova – otec, syn Gortran, manžel Kristiny, přítel Pavel Brétigny a další jsou v Envalských lázních, které poněkud skomírají. Sedlák Oriol na blízkých polích odstřelil skalku a našel tam minerální pramen. Andermatt a další dostali nápad od Oriola pole odkoupit a založit tam pořádné lázně. Jedním z hlavních motivů je právě jednání ohledně pozemků a tím druhým je vztah, který vznikal mezi Kristinou, která se vdávala z rozumu a ač svého muže respektovala, hluboké city mezi nimi nebyly, a Pavlem. Ten se právě zotavoval z nějaké předchozí nešťastné lásky, zamiloval se do Kristiny, přiblížili se sobě a často se pak scházeli i po návratu do Paříže. Kristina pak s Pavlem přišla do jiného stavu a on ji odvrhl, protože žena jako matka mu připadala odporná, znehodnocená. Neměl sílu jí to říct na rovinu, tak se postupně začal (už za chodu nových lázní) dvořit jedné z dcer sedláka Oriola. Kristina porodila dítě, které zprvu nechtěla vůbec vidět. Časem k němu našla cestu a i sílu vyrovnat se s koncem vztahu s Pavlem. Gortran se mezitím začal zajímat o další Oriolovu dceru, už už to vypadalo na sňatek, ale starý Andermatt od sedláka zjistil, co která dcera dostane věnem. A tahle rázem přestala být zajímavá, Gortran byl instruován, aby svůj zájem zaměřil na druhou dceru. Pavel, když uklidňoval tu odmítnutou, se do ní zamiloval a protože byli přistiženi v důvěrné situaci, musel prohlásit, že si ji vezme. Což bylo v době, kdy Kristina stále ještě nevěřila, že mezi ní a Pavlem je konec a kdy porodila dceru. Příběh končí právě tím, jak se s touto situací vyrovnala. Kniha kromě toho popisuje lázeňský život.

Pavlův monolog o hudbě (62-63):
„Mne hudba drtí. Když slyším skladbu, kterou miluji, zdá se mi, že první tóny mi stahují kůži z těla, že ji roztavují, rozpouštějí, odnášejí, a já zůstávám jako za živa z kůže stažený na pospas útoku nástrojů. Mám pocit, jakoby orchestr hrál na mých nervech, na mých obnažených, chvějících se nervech, a každou notou je víc a víc rozechvíval. Naslouchám hudbě nejen ušima, ale celým svým citlivým tělem, chvějivé vlnění mnou pochází od hlavy k patě. Nic mi neskýtá takový pocit rozkoše nebo spíše blaha.“

„Všechny ty vzrušující a důvěrné hovory, každý den znovu rozpřádané a den co den delší, padaly do Kristinina srdce jako do úrodné půdy.“
sopka – zemská tlama
duše ochromená štěstím
„… morálka je nezbytná maska, aby se zastřely různé vrozené sklony…“
„… cítil v sobě neustálou přítomnost nepřítomné, což je první příznak lásky.“

Jak dělat rehabilitaci – 124-6
„Jak přinutit člověka, aby dělal tělocvik? Chůze, jízda na koni, plavání, (…) nevyžadují pouze značné úsilí fyzické, ale také a hlavně úsilí mravní. Duch poroučí tělu, pohání je a posiluje. (…) Nepomýšlíme vůbec na to, (…) abychom zbabělcům dodávali odvahy a slabochům rozhodnosti. Můžeme totiž udělat něco (…) lepšího, vyloučit duševní námahu, vyloučit mravní úsilí a ponechat jen tělesný pohyb. To mravní úsilí nahrazuji s prospěchem novou silou, čistě mechanickou.“ (…) „Máme opravdu chůzi v sedě a chůzi vstoje. Chůze vstoje je účinnější, ale dosti namáhavá. Dociluji jí pomocí pedálů, na které si pacient stoupne a které mu uvedou nohy do pohybu, přičemž rovnováhu udržuje tím, že se pevně chytí kruhů zapuštěných do zdí. (…)“ Tyto mechanismy – byl tam i imitátor jízdy na koni a plavání, poháněli sluhové: „… jezdci se ani nezpotili, zatímco sluhové točící klikami byli úplně mokří.“

O vnímání umění (str. 131)
„Oko venkovana si libuje v ostrých barvách a křiklavých obrazech, oko vzdělaného měšťáka, nikoliv umělce, si libuje v odstínech půvabně stylizovaných a v dojemných námětech. Avšak oko umělce, oko zjemnělé, miluje, chápe a rozeznává nepostřehnutelné obměny téhož tónu, tajemné akordy odstínů, které ostatní lidé prostě nevidí. Stejně je tomu v literatuře: domovníci milují dobrodružné romány, měšťáci milují romány, které je dojímají, a opravdoví vzdělanci milují jen knihy umělecké, ostatním lidem nesrozumitelné.“

Když se domlouvali, jak udělat cesty v nových lázních (179)
„Kdybyste věděl, jak si tělo pamatuje tisíc drobných věcí, které si duch neráčil zapamatovat? Myslím, že takovou paměť mají zvířata. Šel jste někam a bylo vám příliš horko, unavil jste si nohy na ostrém kamení, svah se vám zdál příliš srázný, třebaže jste během cesty myslel na něco jiného. Máte-li pak jít na totéž místo, pocítíte nepřekonatelný fyzický odpor. Hovořil jste s přítelem, nevšímal jste si drobných nepříjemností cesty (…); ale vaše nohy, vaše svaly, vaše plíce, celé vaše tělo na ně nezapomněly, a když vás chce duch vést toutéž cestou, řeknou mu: Ne, nepůjdu, příliš jsem tam zkusil. A duch bez námitky uposlechne, podřídí se té němé mluvě partnerů, kteří ho nosí.“

Když se s Oriolem dohadovali o věnu pro Gortranovu manželku (190-1)
„Vyhlídka, že nebudou muset vydat peníze, ty peníze pomalu nastřádané, přicházející do domu frank po franku, sou po sou, ty drobné peníze, stříbrňáky a zlaťáky opotřebované v prstech, peněženkách, kapsách, na kavárenských stolech, v hlubokých zásuvkách starých almar, ty peníze zvonící historií tolika strádání, starostí, únavy, práce, peníze tak milé srdci, očím a dlaním sedláka, milejší než kráva, vinice, pole, dům, vyhlídka, že ty peníze, které je často těžší obětovat než život, neodejdou z domu s provdanou dcerou, vnesla ihned do duše syna i otce veliký klid …“

Kristina (219)
„Pochopila, že i v náručí toho muže, když myslila, že je s ním spojena, že do něho vstoupila, že jejich duše tvoří jen jedno tělo a jedno duši, se vlastně k sobě jen přiblížili a jen se dotkli těmi neproniknutelnými obaly, do nichž tajemná příroda uzavřela v jimiž oddělila lidské bytosti. Věděla, že nikdo nikdy nedokázal a nedokáže rozbít tu neviditelnou přehradu, která staví lidské tvory tak daleko od sebe jako hvězdy na nebi.“