Abraham Harold Maslow (1908-1970)

humanistická psychologie 1/3

shrnutí toho nejdůležitějšího:
hierarchie potřeb jakožto motivačních sil
potřeby nedostatkové a jedna růstová
člověk je neustále potřebujícím org.
fyziologické p., potřeba bezpečí, p. náležení a lásky, potřeba úcty a p. sebeaktualizace
epigenetický proces; D-potřeby > B-potřeba, resp. bytí
být tím, kým můžu být; kým můžu být, tím také musím být
sebepřesah, existence v jednotě s vesmírem > vrcholné zážitky
intrapersonální růst

Narodil se v Brooklynu jako potomek židovských přistěhovalců z Ruska (7. nejstarší dítě); jeho deníky zachycují nešťastné mládí – osamělost, soc. izolace, napětí v rodině (otec pracovitý, ale whisky, ženy, výtržnosti; matka silně věřící, kt. ho stále děsila božím trestem za přestupky; nešel na její pohřeb, měl ji za krutou a nevzdělanou; pohrdal náboženstvím). Začal studovat práva, ale zakrátko zjistil, že to není pro něj a nastoupil studium P. Ve škole úspěšný, návaly deprese; na Wisconsinské univerzitě se dal dohromady, profesoři mu (nadanému a naivnímu) věnovali péči, studoval u profesora Harlowa (chování opic); učil na Brooklyn College, časem od beh. přešel k humanistickému holismu. Pracoval u Thorndikea, stýkal se s Evropany, kteří do USA utekli před Hitlerem – Fromm, Adler, Horneyová, Wertheimer aj. Zkoumal lidskou motivaci ve vztahu k potřebám, zajímal se o hodnoty a okouzlil ho kvazimystický úkaz, který nazval „vrcholný zážitek“ (peak experiences). Působil pak jako profesor psychologie, byl prvním prezidentem Společnosti pro humanistickou P; zemřel na infarkt.

Někt. díla: Širší rozpětí lidské povahy (1971), Motivace a osobnost (1970), K psychologii bytí (1962)

Zdůrazňoval úzké propojení filozofie a P, hlásil se k humanismtické koncepci v opozici vůči biologizující, „darwinské“ koncepci, která byla v té době v USA dominující.

Jeho teorie má mnoho společného s Goldsteinovou; hlavní odlišnosti:

• postuloval specifické potřeby jakožto motivační síly a uspořádal je do hierarchie
• KG se orientoval na medicínu, AM na filozofii, kulturu
• KG pokládá mezilidské kontakty za podmínku sebeaktualizace; AM se soustředí na intrapsychický růst a ryzí vztahy pokládá za přirozený výsledek sebeaktualizace

Člověk se zásadně liší od jiných živočišných druhů; nejvýraznější rozdíl – unikátní potřeba seberealizace – uskutečňování toho, čím čl. může být (růstová potř. na rozdíl od nedostatkových).
Svůj existenciální pohled na svět char. AHM jako holistický (celek je více než souhrn částí; živ. fce probíhají vždy směrem k celku a podstatu org. nelze kauzálně vysvětlit), funkční (oproti taxonomickému), dynamický (proti kauzálnímu a statickému) a účelový.

• preferoval idiografické metody pronikání do O – zjistit, jaký čl. je = přimět ho, aby to sdělil (přímo říct nebo nepřímo – kresby, sny, gesta, …)
• cílem poznání O je porozumět ji
• osobnostní syndrom – ústřední pojem: strukturovaná a organizovaná jednota O specifik, která ve svém celku determinuje chov. O – každá akce je výrazem celé integr. O

seberealizace – čím se člověk může stát, tím se také stát musí, tj. musí být věrný své povaze

stávání se – nejdůležitější pojem hum. P – osoba není statická, ale vždy stávající se a vždy nová, usilující o naplnění svých možností

• někt. lidé jsou odcizeni sobě i ost., jiní se nechají vést a ztrácejí odvahu být
• přijmout odpovědnost za svou volbu a usměrňování sv. osudu
• jediná realita je ta naše, subjektivní, jedinečná, teď a tady

• behaviorismus dehumanizuje; aplikovat animální přístupy ke studiu O je irelevantní (zvířata nemají ideály, hodnoty, humor, lásku, …)
• lidská povaha je v zásadě dobrá nebo přinejmenším neutrální („i když to nemusíte akceptovat, jste-li ztlučen při večerní procházce parkem“); naproti tomu PA předpokládala, že lidé jsou ovládáni irac. a nevěd. silami
• destrukce a násilnost pramení spíš z frustrace zákl. potřeb
• obecným znakem lidské p je tvůrčí potenciál – každému vrozený
• důraz na p zdraví (AHM kritizoval PA SF vzniklou na zákl. studia nemocných lidí) – mentální chorobě neporozumíme, dokud neporozumíme ment. zdraví