Když Nietzsche plakal: Irvin D. Yalom. Portál, Praha 2000
Tato knížka osloví psychology i laiky a zajímavě zprostředkuje Nietzscheho učení.

Vídeňského lékaře Josefa Breuera navštívila jednoho dne r. 1882 mladá Ruska Lou Salomé s tím, že její bývalý důvěrný přítel Friedrich Nietzsche potřebuje akutně pomoct, protože trpí migrénami a jinými potížemi a uvažuje o sebevraždě. Breuer byl uznávaným odborníkem, vedle praxe se zabýval výzkumem rovnováhy (pokusy s holuby), 40 let, ženatý, 3 děti. Nietzscheho přijal a vyšetřil, nenalezl nic konkrétního, jednou v noci ho ale přivolali do hotelu, kde Nietzsche bydlel – byl ve velmi špatném stavu, v bezvědomí, měl halucinace. Nietzsche zarputile odmítal jakékoli projevy soucitu a cokoli osobního vůbec, říkal, že potřebuje své utrpení, protože bez něho by nemohla jeho filozofie vzniknout. Býval profesorem na basilejské univerzitě, ale místa se vzdal, žil velmi skromně a sám. Přes jeho odpor ho Breuer přemluvil, že zůstane nějakou dobu v sanatoriu, aby mohl vývoj jeho nemoci pozorovat. Breuer použil té záminky, že on sám potřebuje pomoct s vlastním zoufalstvím a na oplátku – protože Nietzsche neměl peníze – se o něho postará. Breuer měl potíže s neustálými vzpomínkami na bývalou pacientku Berthu – jejich vztah neměl sice sexuální dohru, ale ona v přechodném šílenství rozhlásila, že s Breuerem čeká dítě a on ustoupil tlaku okolí a předal její případ jinému lékaři, nicméně stále na ni myslel a duševně zanedbával vlastní ženu. Zpočátku se Breuer při hovorech s Nietzschem snažil přimět ho hovořit o vlastních problémech, ale postupně si uvědomil, že skutečně má problém a začal pracovat na řešení. Nitezsche kladl důraz na okobní svobodu – žít vlastní život, ne takový, jaký mu určil někdo jiný, proto mu nedával konkrétní návody, jak a co dělat, což Breuer zpočátku velmi postrádal; dálůe hovořil o neustálém opakování všeho, co se stalo – ohlédněte se a ptejte se, zda jste žil…. Breuer se poté nechal zhypnotizovat tehdy šestadvacetiletým Freudem, v hypnóze pak opustil svou ženu, lékařskou praxi a vydal se za Berthou – zjistil, že má jiného lékaře a chová se k němu se stejnou náklonností jako kdysi k němu, odjel tedy za svou bývalou sestrou Evou, kterou kdysi pod tlakem okolí propustil a dosud měl výčitky svědomí – u ní ovšem taky nepochodil, protože okamžik, který on mezi nimi považoval za nejdůvěrnější, si ona vůbec nepamatovala; odjel tedy do Itálie, připadal si nesmírně starý a opuštěný a v tom momentu ho Freud probral z hypnózy. Důležité bylo, že se zbavil nutkavých myšlenek na Berthu, mohl na ní myslet jako na kohokoli jiného a upravil svůj vztah k manželce. Velká změna se stala se vztahem Nietzscheho a Breuera – když Nietzsche zjistil, že se Breuer zbavil svého trápení nad Berthou, chtěl od něho poradit, jak to udělal – měl totiž stejný problém s Lou Salomé. Breuer mu to ovšem říci nemohl – nebyla by to Nietzsecho vlastní cesta, ale někoho jiného; Nietzsche se nakonec otevřel a vyprávěl Breuerovi o svém životě, třech zradách – Breuer se mu přiznal k původnímu úmyslu, se kterým ho dotlačil do sanatoria, řekl mu i o návštěvě Lou Salomé; uzavřeli spolu přáteltsví a rozešli se. Nietzsche chtěl nechat mluvit svého syna Zarathustru. V době, kdy přišel za Breuerem, už mu vyšla ve velmi skromném nákladu díla Radostná věda a Lidské, příliš lidské.

Tento příběh je fikce, ti dva se nikdy nesetkali.

Nietzsche:
Buď tím, kým jsi.
Vymetejte komín.
Sním o takové lásce, kdy oba touží po tom, aby spolu hledali nějakou vyšší pravdu. Možná bych to neměl nazývat láskou. Možná jde ve skutečnosti o přátelství.
Mám proč žít a dokážu se vyrovnat s každým způsobem, jak žít.
Někdy mi bolesti hlavy připadají jako porodní bolesti mozku.
Naděje? Naděje je poslední zlo. Když byla otevřena Pandořina skříňka a všechna zla, která do ni Zeus schoval, unikla do lidského světa, jedno z nich v něm dodnes zůstalo nikým nepoznané, a tím je právě naděje. Od té doby člověk tuto skříňku i s celým jejím obsahem mylně považuje za naditou pokladnici. Ale zapomněli jsme na Diovo přání, aby se člověk dál nechal trápit. Naděje je nejhorší zlo, protože prodlužuje utrpení.
Konečnou odměnou za smrt je to, že člověk už nikdy neumře.
Osvobození znamená to, že se nestydíme sami před sebou.
Pro psychologa je osobní utrpení požehnáním – cvičením na utrpení existence.
Co mně nezabije, to mně posílí.
Myslitel si klade otázku – kolik pravdy dokážu unést?
Psychologické pozorování patří mezi vhodné prostředky, kterými lze ulehčit břemeno žití.
Životní plán si musí každý vytvořit sám, jinak je jeho život ponechán náhodě.
Bezpečný život je nebezpečný.
Zemřete v pravý čas.
Vyčerpal jste všechny možnosti života?
Věčné opakování – všechno budeme prožívat znovu a znovu – pokud čas trvá nekonečně dlouho do minulosti, trvá také nekonečně dlouho do budoucnosti. Tento okamžik budeme prožívat navěky znovu. Vše, pro co se rozhodnete, co uděláte – tuto volbu musíte být ochoten vést celou věčnost. A totéž platí o tom, co neuděláte – neprožitý život zůstane neprožitý navěky.
Rosa padá nejhustěji, když je les nejtišší.