Robert Luis Stevenson: Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda. Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1965 (překlad Jaroslava Fastrová a Jaroslav Hornát)
Skoro povinná literatura; příběh o současné přítomnosti dobra a zla v člověku (každém, nejen dr. Jekylla).

Robert Luis Stevenson se narodil r. 1850 v Edinburghu, měl se stát stavitelem, ale lákalo ho psaní; otec ho přinutil vystudovat práva, ale nikdy v tom nepracoval. 1877 vydal první povídku „Útulek na noc“, pak další, popisující jeho cesty po Belgii a Francii. Ve Francii se seznámil s o 11 let starší Američankou, kterou si později vzal za ženu. 1883 vyšel jeho nejslavnější, dobrodružný román „Ostrov pokladů.“ Po smrti svého otce se vydal s rodinou do USA, tam napsal „Pána z Balantree“, cestoval po Jižních mořích a usadil se na ostrově Samoa. Stevenson otevřeně vystupoval proti utiskování domorodého obyvatelstva bílými správci ostrova. Když r. 1894 náhle zemřel, vzdali mu Samoané poslední poctu. Jekylla a Hyda napsal pod dojmem snu, který se mu zdál zřejmě v důsledku požití opia, které bral jako lék. Za tři dny měl napsáno, ale manželka mu dílo trefně zkritizovala – byl to jen strašidelný příběh bez alegorické roviny; Stevenson rukopis spálil a za dalších 6 dní putovala nová verze k nakladateli.

Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda

Jekyllova výpověď o vlastním případu

Narodil jsem se roku 18– jako dědic velkého jmění, s výtečným nadáním, ctižádostí získat si úctu okolí; mojí vadou byla nezřízená touha užívat si života, která se nesnášela s vážeností na veřejnosti. Své choutky jsem tajil a byl tak nucen vést dvojí život; stavěl si vysoké mety a styděl se za tajení svých výstřelků. Ačkoliv jsem vedl dvojí život, nebyl jsem pokrytcem – obě stránky mé povahy byly smrtelně vážné: se stejnou opravdovostí jsem se vrhal do hanebností, jako jsem usiloval o vědní pokrok a úlevu v soužení druhých. Mé bádání zaměřené k mystice a transcendentnu přispělo, že jsem si jasně uvědomoval boj mezi mými dvěma bytostnými elementy. Přišel jsem na to, že člověk není bytost celistvá, ale rozdvojená. V mém vědomí spolu sváděly boj dvě povahy a zabýval jsem se možností, jak je oddělit – kdyby se každý ten element mohl vtělit do jiného jedince, zbavil by se všeho, co je v něm nesnesitelné – hříšník by byl oproštěn od ctižádosti a výčitek svědomí a spravedlivý by mohl vykonávat dobré skutky. Je to kletba lidstva, že ti protinožci musí spolu ustavičně zápasit ve zmučeném lůně vědomí. Jak je ale rozpojit? Postupně se mi podařilo rozbít nemožnost proniknout lidskou schránkou. Nabyl jsem přitom dvou přesvědčení, pro která nechci objasnit způsob, jakým se mi to podařilo – jednak člověk musí nést břímě svého života, jakmile si uleví, dolehne na něj ještě tíživěji a za druhé, mé poznatky jsou nedokonalé. Rozeznal jsem své tělo, dané přírodou, od pouhé aury, kterou vyzařují určité síly, z nichž se skládá můj duch, a podařilo se vyrobit sloučeninu, jejímž působením ty síly ztrácejí svou svrchovanou moc a má tělesná podstata může být nahrazena jinou, pro mne neméně přirozenou, protože je výrazem nižších elementů v mé duši, jimiž je poznamenána. Váhal jsem s ověřováním své teorie, věděl jsem, že droga mi může způsobit smrt. Pokušení nakonec zvítězilo – nakoupil jsem u jedné firmy velké množství chemikálie, poslední nutné přísady, smíchal a lektvar polkl. Následovaly ukrutné bolesti, křeče, lámání kostí, smrtelné mdloby a duševní hrůza; trýzeň pak začala polevovat, přišel jsem k sobě s pocity zvláštními a svou novostí přitažlivými. Necítil jsem žádnou odpovědnost, bylo mi lehce, blaženě; zjistil jsem, že jsem mnohem hříšnější, zaprodán prvnímu hříchu, vítal jsem ty nové pocity a zároveň poznal, že má postava se smrskla. Tehdy jsem neměl v pracovně zrcadlo, to jsem nechal přinést až později; noc se krátila, ale služebnictvo ještě spalo, tak jsem se odvážil ve své nové podobě projít před dvůr domu do ložnice. Tam jsem poprvé spatřil zjev Edwarda Hyda. Domnívám se, že zlá stránka mé povahy, která účinkem drogy ve mně získala drtivou převahu, nebyla tak silná a vyvinutá jako ta dobrá, které jsem se před chvílí zbavil, navíc v životě naplněném převážně prací a ctností nemohla se tolik vyčerpat; proto zřejmě byl Edward Hyde o mnoho menší, tělesně slabší a mladší než Henry Jekyll. Tak jako jednomu vyzařovala z tváře blahovůle, druhý v ní měl vepsáno zlo. To zlo poznamenalo i tělo zohavením a zchátralostí. Přesto jsem při pohledu do zrcadla pocítil radostné překvapení. Tedy tohle jsem také já! Měl jsem dojem, že je živější projev ducha, výraznější než nedokonalá, podvojná podoba, kterou jsem do té doby nazýval svou. Vypozoroval jsem, že v podobě Hyda se mi nikdo nedokázal přiblížit bez bázně; snad proto, že ve všech lidských tvorech je jak dobro, tak i zlo, zatímco Hyda byl čistým zlem. Po chvíli před zrcadlem jsem musel zkusit druhou část pokusu – zda jsem neztratil svou individuální podstatu nenávratně a nemusím před rozedněním prchnout z domu, který mi už nepatří. V laboratoři jsem namíchal nový lektvar, polkl a po trýznivých křečích rozplývání jsem se probral s tělem a povahou Henryho Jekylla. Droga netvořila však ďábla a anděla; když ctnost byla uspána, zlo využilo příležitosti k uplatnění a tak vznikl Edward Hyde. Uchoval jsem si nadále obojí povahu i obojí vnější podobu, ale jedna byla veskrze špatná a druhá byla Henry Jekyll, ta nesourodá směsice, v jejíž nápravu jsem dávno přestal doufat. Proto veškeré mé proměny směřovaly vlastně k horšímu. Má nechuť k suchopárné vědě a nedůstojné zábavy způsobovaly mi vnitřní nesrovnalosti, které mi začínaly čím dál vadit. Má nová schopnost mě pokoušela stále víc, až si mě zcela zotročila. Stačilo polknout lektvar a shodit tak podobu věhlasného profesora – vzít na sebe kuklu Hyda. Byl jsem obezřetný – pronajal a zařídil si byt v Soho, přijal tam hospodyni mlčenlivou, která si z ničeho nedělá svědomí. Oznámil jsem služebnictvu, že jistý pan Hyde, kterého jsem jim popsal, má od teď volný přístup do mého domu, může si tam dělat, co chce; ukázal jsem se tam jednou v jeho podobě a představil se všem osobně. Pak jsem napsal závěť, abych se v případě, kdyby se mi něco stalo v podobě dr. Jekylla, mohl bez peněžních ztrát převtělit v Edwarda Hyda.
Lidé si najímají ničemy, aby za ně páchali zločiny a jejich vlastní pověst tím nijak neutrpěla. Já jsem tohle dělal pro svou zábavu. Já první jsem mohl kráčet na veřejnosti zatížen věhlasem počestného vědce a ve chvíli jsem se mohl střemhlav vrhnout do bezuzdné svobody. Zábavy, jimž jsem se oddával, začaly nabývat nestvůrné podoby; když jsem se vracel ze svých výprav, často jsem žasl nad svým neřestným dvojníkem. Ten můj nerozlučný druh, kterého jsem vyvolal ze své duše a poslal samotného za honbou za zábavou, byl tvor vrozeně ničemný a zločinný, působilo mu bestiální rozkoš jakkoli ztýrat někoho druhého. Henry Jekyll se někdy děsil kouskům Edwarda Hyda, ale sám zákonem nepostižitelný a vyhýbal se výčitkám svědomí – byl to přece Hyde a nikdo jiný než Hyde, kdo všechno páchal. Kromě toho se Jekyll snažíval odčinit zlo napáchané Hydem.
Když jsem jako Hyde ublížil tomu malému děvčátku, musel jsem, abych ukonejšil zuřivý dav, vklouznout do domu a přinést šek podepsaný Henry Jekyllem. Raději jsem pak založil další účet na jméno Hyde.
Jednou ráno, poté, co jsem se vrátil z noční výpravy, jsem se probudil s podivnými pocity – měl jsem pocit, že jsem tam, kde nejsem … pak jsem si všiml hubené, sinalé a chlupaté ruky, nikterak podobné bílé a úhledné ruce Henryho Jekylla. Vyskočil jsem z postele a stanul před zrcadlem – krev mi zřídla a zledovatěla: Ano, usnul jsem jako Henry Jekyll a probudil se jako Edward Hyde. Tato skutečnost vyvracela mé dosavadní zkušenosti. Možná, že ta zlá část, kterou jsem v poslední době hojně zaměstnával, vyrostla. Kdyby to takhle trvalo dál, mohla by se má přirozená rovnováha provždy zvrátit, mohl bych pozbýt schopnosti samovolně se proměňovat na neodvolatelně si osvojit povahu Edwarda Hyda. Někdy jsem musel hodně zvyšovat dávku drogy. To všechno svědčilo o tom, že pomalu slábne moje původní já a postupně se ztotožňuji s tím druhým a horším. Musel jsem zvolit. Rozhodnout se navždy pro Jekylla znamenalo umrtvit v sobě všechny choutky, jež jsem dlouho potají ukájel. Rozhodnout se pro Hyda znamenalo zříci se všech zájmů a snah, ocitnout se bez přátel a v opovržení. Zdá se snad, že to nebyla těžká volba, ale je tu ještě jedna okolnost: Jekyll by totiž musel snášet citelná muka ve výhni odříkání, kdežto Hyde by si ani neuvědomoval, co ztratil. Zvolil jsem nakonec svou lepší stránku, ale neměl jsem dost sil, abych si ji udržel. Snad jsem přitom neztratil určitou bezděčnou touhu, protože jsem si ponechal byt v Soho i šatstvo pro Hyda. Dva měsíce jsem se nezpronevěřil svému předsevzetí, žil jsem počestně jako nikdy předtím, až se mi dostalo i pochvaly svědomí. Ale časem jsem se přestal obávat, pochvaly svědomí se staly samozřejmostí. Začal jsem pociťovat neodolatelné choutky – Hyde se dral na svobodu. Ve slabé chvilce jsem pak opět požil lektvar navozující proměnu. Tak jako piják nedomýšlí nebezpečí, jakým se otupělý vydává, ani já jsem si nepřipouštěl možnost úplného mravního otupění a sklon k páchání zla, jakým se vyznačoval právě Hyde. Ďábel, dlouho uvězněný v kleci, se vyřítil ven zuřivý. Ubil jsem Carewa a s nepříčetnou rozkoší bušil do jeho už bezvládného těla, až mne najednou ovládl příšerný strach. Věděl jsem, že jsem prohrál život, uprchnul jsem nadutý pýchou a otřesený bázní. V domě v Soho jsem spálil své papíry a utíkal zpět v tom rozdvojeném stavu nepříčetnosti – pásl jsem se na svém zločinu a v duchu osnoval další a zároveň napínal sluch, neuslyším-li mstitele. Hyde si pak připravoval lektvar zvesela, ale po křečích proměny padl Henry Jekyll se slzami v očích a s kajícností a vděčností na kolena a sepjaté ruce pozdvihl k bohu. Závoj sebeklamu se roztrhl – uviděl jsem svůj život jako celek: sledoval jsem jej od dětských let, kdy mne otec vodíval za ruku, před odříkavou dřinu lékařské praxe až k proklaté hrůze toho večera. Když výčitky začaly ustupovat, pocítil jsem radost – Hyde je dočista znemožněn a já jsem musel chtě nechtě omezit na svou lepší stránku. Ochotně a pokorně jsem se chtěl podřídit zákonům přirozeného života! Druhý den se roznesla zpráva o vraždě a vyšla najevo i Hydeova vina. Ta zpráva snad byla vzpruha a výstraha před popravištěm – Jekyll byl mé jediné útočiště. Ve snaze o vykoupení jsem pak vedl dobročinný a ctnostný život. Kajícné výčitky však zeslabovaly a má horší stránka o sobě začala dávat vědět. Avšak ani pomyšlení na znovuprobuzení Hyda. Jednoho lednového dne seděl jsem na lavičce v parku, ta šelma ve mně olizovala zbytky mých vzpomínek, má duchovní stránka trochu podřimovala. V tom mě přemohla mdloba a nevolnost. Poté jsem si uvědomil zvýšenou smělost, uvolnění pout odpovědnosti. Viděl jsem šlachovitou, chlupatou ruku ležící na mém koleně. Před chvílí jsem měl všechno, teď jsem byl psancem. Jekyll by byl v takové chvíli možná ztratil hlavu, ale Hyde se dokázal vzchopit. Droga byla v mé pracovně, ale jak se tam dostat? Služebnictvo by měl poslalo na šibenici. Vzpomněl jsem si na svého přítele, chirurga Lanyona. Dal jsem se odvézt do hotelu a napsal tam Jekyllovým písmem naléhavý dopis pro Lanyona a sluhu Poola. Lanyon měl dojít do mé laboratoře, vzít zásuvku s drogou, uschovat ji u sebe v domě a vydat člověku, který k němu přesně o půlnoci přijde. Před půlnocí jsem vyrazil z hotelu ve svých plandavých šatech a u Lanyona si namíchal a vypil lektvar. Jako Jekyll jsem došel domů a padl do postele. Po snídani jsem se loudal přes dvůr, když se přihlásily pocity věštící proměnu. Musel jsem pozřít dvojnásobnou dávku drogy, abych přišel k sobě; ovšem pouze na šest hodin, kdy se křeče vrátily a musel jsem vzít další dávku. Od té doby jsem udržoval Jekyllovu podobu jen s největším vypětím a pouze pod bezprostředním účinkem drogy. I po krátkém zdřímnutí jsem se probouzel jako Hyde. Odsoudil jsem se k nespavosti, byl jsem zesláblý a zžíraný hrůzou ze svého druhého já. Křeče z proměny postupně slábly a právě tak slábl Jekyll, čímž asi přibývalo sil Hydeovi. Jekyll nenáviděl Hyda, uvědomoval si jeho zrůdnost a připoutanost k němu. Hydeova nenávist k Jekyllovi byla jiného druhu – potřeboval jeho podobu, aby se uchránil před šibenicí, ale podřízenost a malomyslnost Jekylla jej popouzela. Proto mi tropil různé zlomyslné kousky: mým rukopisem drápal rouhavé poznámky do mých knih, spálil dopisy a podobiznu mého otce, a nebýt strachu ze smrti, byl by se snad sám už dávno zahubil, aby mě zahubil s sebou. Dělá se mi na nic při pouhém pomyšlení, jak mrzce a náruživě na mně lpí, ale když si uvědomím, jak se toho bojí, že mám moc zbavit se ho sebevraždou, ozývá se mi v srdci téměř soucit s tím netvorem.
Vytrpěl jsem hrozná muka, ale když jim člověk přivykne, duše se mu zatvrdí a do jisté míry se smíří se svým zoufalstvím. Mohl bych svůj trest snášet snad ještě několik let, nebýt pohromy, která mě postihla a navždy odloučila od mé vrozené podoby a povahy. Má zásoba drogy se začala vyčerpávat, proto jsem dal nakoupit další a namíchal lektvar – jenomže neúčinkoval. Poole se naběhal po celém Londýně, ale marně. Domnívám se, že má původní zásoba chemikálie byla nějak znečištěná a proto účinkovala.
Své líčení končím pod vlivem poslední dávky původní drogy. Teď naposledy může Henry Jekyll myslet vlastním mozkem a vidět v zrcadle svou tvář. Musím to teď honem dopsat; kdyby mě postihly křeče, Hyde to roztrhá na kusy. Když své psaní stihnu někam uklidit, Hyde, omezený a sobecký, mu neuškodí. Vím, že až se přeměním do toho nenáviděného netvora, budu fňukat v lenošce nebo přecházet zde po pracovně a lekat se každého šramotu. Zemře Hyde na popravišti? Nebo sebere odvahu a sprovodí se ze světa? Mně na tom ví bůh nezáleží – tohle je má skutečná hodina smrti, a co má následovat, to se mne už netýká. Proto teď odkládám pero, zapečetím svou zpověď, a tak ukončím život nešťastného Henryho Jekylla.