Hypnóza


Víte to?

1. Člověk si z hypnózy:
 nikdy nic nepamatuje
 většinou nic nepamatuje
 pamatuje většinou vše
 
2. Každý může být uveden do hypnózy jen v určité míře – tato vlastnost se nazývá:
 hypnabilita
 somnolence
 posthypnotická sugesce
 
3. Během hypnózy člověk:
 sedí nebo leží
 vznáší se
 chvěje se
 

 


Hypnóza je druh psychoterapie a používá se k léčbě neurotických potíží (jako je fobie, tréma, neurastenie nebo neurotická deprese), psychosomatických onemocnění (ekzémy, žaludeční a trávicí potíže, astma a jiné), závislostí (hlavně u odvykání kouření – tip: Sugesce a odvykání kouření a u slabších forem alkoholismu); uplatní se i při odstraňování stresu, zvládání bolesti, například u onkologicky nemocných nebo v souvislosti s porodem, a s dávkou zdravé skepse lze vzít v potaz i popis jistých úspěchů kupříkladu v léčbě plešatosti nebo neplodnosti.

Málokterý terapeutický přístup budí mezi laickou veřejností tak barvité představy a polarizované názory. Najdeme skupinu nadšených zastánců i odmítačů; lhostejných je relativně málo. Z toho vycházejí i postoje k hypnotizérovi – od naprostého spolehnutí se na jeho „zázračné“ schopnosti po poznámky o jeho duševním zdraví.

Klient často přichází k hypnoterapeutovi až poté, co navštívil nejednoho lékaře a léčitele a vyzkoušel dostupný lékárenský sortiment. Bere hypnózu to jako „poslední možnost“ a často se velmi snaží, aby mu pomohla (čímž ale působení narušuje). Pravda je taková, že někomu hypnóza pomůže a někomu ne – zázraky neumí, ale při vhodném postupu u alespoň trochu hypnabilního klienta je šance na zlepšení jeho stavu slušná.

Hypnóza je léčebně využitelný změněný stav vědomí charakteristický zejména zvýšenou sugestibilitou zhypnotizované osoby. Při hypnóze je subjekt soustředěn na to, co mu hypnotizér říká. Přitom se „odpojí“ od vnějších podnětů i běžného proudu myšlenek. Velmi oslabené je rovněž kritické myšlení, což umožňuje přijímat sugesce (sdělení hypnotizéra) bez jejich zpochybňování. Jako příklad vezměme prohlášení „Je vám dobře“: za normálně bdělého stavu vyvolá takový výrok spíše polemiku; v hypnóze má však moc navodit spokojenost. Hypnóza je v ideálním případě stav poddání se, kdy člověk nemusí nic řešit, nic dělat, na nic samostatně myslet.

Schopnost pohroužit se do hypnózy se nazývá hypnabilita – nejvíce jedinců je středně hypnabilních a k oběma krajnostem (extrémně vysoká a nízká až neexistující) jich ubývá. Hypnabilita se v dospělosti téměř nemění a jde o vlastnost částečně související s rozvinutím fantazie, představivosti a ochoty nechat se přesvědčit (sugestibility).

První hypnóza bývá poznamenána zvědavostí – mnozí lidé napjatě sledují, „co to s nimi dělá“, což je ovšem z hlediska uvolnění kontraproduktivní. Schopnost uvolnění se a pohroužení se do hypnózy se během prvních sezení vyvíjí, někdy dosti výrazně.

U vysoce hypnabilních subjektů lze pracovat s takovými jevy, jako je věková regrese nebo posthypnotická sugesce s amnézií. Při věkové regresi se dotyčný vrací ve vzpomínkách zpět v čase do určitého období a určitých situací, které je schopen si živě vybavit. Takto je například možné zpracovat minulá traumata, která ovlivňují současné fungování dotyčného. Posthypnotická amnézie je pak neschopnost vybavit si zcela nebo částečně průběh hypnózy. Nedostavuje se automaticky, hypnotizér k ní musí dát příkaz a na předem dané slovo nebo gesto později vymizí. Jako posthypnotická sugesce se označuje akce přikázaná v hypnóze, kterou provede subjekt po probuzení. Kombinací sugesce a amnézie pak vznikne třeba situace, kdy si dotyčný po dehypnotizaci dá do čaje pět kostek cukru, ačkoli normálně nesladí. Na otázku, proč tak učinil, reaguje hledáním přijatelného vysvětlení, takže například řekne, že náhle dostal chuť na sladké.

Hypnóza u málo hypnabilních osob se podobá spíše relaxaci. Dobrá zpráva je, že účinnost hypnózy na míře hypnability až tolik nezávisí. U jistých typů problémů znamená sice vyšší hypnabilita výhodu, ale i málo citlivý jedinec může dosáhnout výrazného zlepšení svého stavu.

Některá psychiatrická a neurologická onemocnění použití hypnózy vylučují – zde musí rozhodnout příslušný lékař. Překážkou je i výrazněji podprůměrný intelekt.

Pokud jde o šanci na terapeutický úspěch, je klíčové, aby klient danému postupu věřil; proto jsou skalní skeptici ze hry vyřazeni. Důležitou roli má i hypnoterapeut, který musí na klienta působit důvěryhodně. V neposlední řadě rozhoduje o zdaru léčby i motivace klienta se svou situací něco dělat a očekávání dobrého výsledku.

(Upravený text, který také vyšel v časopise Psychologie DNES.)