Hrozny hněvu – J. Steinbeck (obsah)

Literární ochutnávka

John Steibeck: Hrozny hněvu (The Grapes of Wrath, 1939). Státní nakl. krásné literatury, Praha 1963 (6. vydání, překlad Vladimír Procházka)
Je to hodně nalevo, ale i člověk s jinou politickou preferencí ocení Steinbeckovu poutavost.

John Steinbeck se narodil 1902 v Salinasu – Kalifornie. Hroznům hněvu předcházela řada děl, ale tímto si získal proslulost – do jednoho roku od prvního vydání vyšlo dalších 12, hodně se překládaly. 1962 dostal Nobelovu cenu za literaturu.

Román popisuje život farmářů z Oklahomy, kteří se ve 30. letech min. st. v souvislosti s hospodářskou krizí po černém pátku v NY (Roosevelt) zadlužili a nebyli schopni splácet – banky jim proto odebrali půdu a oni jeli hledat štěstí na západ – do Kalifornie v domnění, že tam najdou práci, usadí se.
Sledujeme tady cestování rodiny Joadů:
•    Tom Joad, který se vrátil z kriminálu právě v době, kdy se ostatní chystali k odjezdu. Seděl za zabití při rvačce. Koordinátor, rozumný a vůdčí typ.
•    Jim Case – bývalý kazatel, rád filozofoval, často byl žádán o radu či motlitbu. Odcestoval s Joadovými, dlouho s nimi pobýval, pak na sebe vzal místo Toma vinu za napadení šerifa, šel na chvíli sedět. Poté chtěl organizovat vzbouření a byl zabit; Tom Joad zabil Casyho vraha a od té doby se skrýval.
•    Tom Joad st., hlava rodiny, která postupně ztratila vůli vést a byl to spíše Tom a máma, kdo řídili činnost rodiny.
•    Máma, starostlivá, statečná žena, držela rodinu pohromadě do poslední chvíle.
•    Jan Joad, Tomův strýc, který se občas rád napil a stále se hryzal špatným svědomím.
•    Dědeček – nechtěl opustit farmu, tak mu ostatní dali něco do kafe a spícího naložili na auto. Záhy zemřel.
•    Babička – dlouho se statečně držela, ale po smrti manžela to s ní začalo jít z kopce; nakonec těsně před Kalifornií zemřela.
•    Růže Sáronská, dcera, která s manželem Conniem čekala dítě; po všech cestovních útrapách je nakonec porodila mrtvé. Ze svého prsu dala napít vychrtlému, vysílenému a téměř umírajícímu muži – touto scénou román končí.
•    Connie stále snil o tom, že bude studovat, projevoval o Růžu zájem, ale jednoho dne kamsi odešel; už se o něm pak neslyšelo.
•    Noe – syn, cestou se rozhodl oddělit se od zbytku rodiny.
•    Al, Rut, Winfield – další děti, vydržely až do konce; Al se rozhodl oženit s dívkou sousedů v maringotce.

Farmářiv Oklahomě se původně nechtěli vzdát své půdy a svých domovů, ale rezignovali na předem prohraný boj; ani nebylo proti komu konkrétnímu bojovat – za vším stála neosobní „banka“, popř. „společnost.“ Na základě letáků se vypravili do Kalifornie, která slibovala práci. Nakoupili ojetá auta od obchodníků, kteří je vykoupili od lidí, jimž nezbylo, než je prodat – potřebovali peníze a protože je potřebovali nutně, dostali jich málo. A auta se prodávala draze, protože ti, kteří potřebovali odjet, potřebovali auto nutně. Joadovi vyrazili v náklaďáku se 140 dolary a trochou jídla. Po úmorné a dlouhé cestě, kterou dva z nich nepřežili, dojeli do vysněné Kalifornie. Zjistili, že majitelé místních farem záměrně posílali víc letáků, než kolik potřebovali lidí – poptávka po práci převyšovala nabídku a snižovala její cenu. Lidé dojeli vesměs bez peněz, často nemocní, , hladověli a pracovali téměř zadarmo. V táborech pro tyto cestující „Okie“ vládly většinou nelidské podmínky a jakýkoli náznak vzpoury byl preventivně likvidován. Název románu má sdělovat, že v lidech vzklíčil a vyrostl hluboký hněv; jeho manifestace je za románem – Joadovy opouštíme cestou od farmy k farmě.

Za zmínku stojí zvláštní uspořádání knihy – vždy jedna kapitola mapuje reálné výjevy z cest a tyto jsou střídány kapitolami popisujícími tamní poměry jakoby globálněji.

Farmáře začaly vytlačovat traktory; stať o traktoristovi (s. 37n.):
„Muž, který seděl na železném sedátku, nevypadal jako člověk – na rukou měl rukavice, na očích brýle, na nose a na ústech gumovou masku. Byl součástí obludy, byl robot na sedátku. (…) Miloval půdu stejně, jako milovala půdu Banka. (…) Za traktorem se otáčely lesklé kotouče a krájely zemi ocelovými čepelemi – to nebylo orání, nýbrž chirurgický zákrok, (…) Za branami přišly dlouhé secí trubky – dvanáct ohnutých železných pyjů, vztyčených ve slévárně, dvanáct orgasmů, vydrážděných ozubenými soukolími – znásilňovaly  půdu metodicky, znásilňovaly ji bez vášně. Řidič seděl na svém železném sedátku a byl hrdý na rovné brázdy, které nevznikly z jeho vůle, byl hrdý na sílu, kterou neuměl ovládat. A když tato žeň uzrála a byla sklizena, žádný lidský tvor nerozdrobil horkou hroudu v dlani a neprosil prsť mezi prsty. Žádný lidský tvor se netkl semena, žádný lidský tvor nedychtil po vzrůstu osení. Lidé jedli, co nezasili, a mezi nimi a chlebem nebylo nijakého svazku.“

„… půda je mnohem více než její chemické složení.“ (s. 105)

„Obchodník musí lhát a podvádět, ale nazve to nějak jinak. Název – to je to hlavní. Ukradni pneumatiku a řeknou, že jsi zloděj. On se pokusil okrást tě o čtyři dolary za prasklou pneumatiku, ale tomu se říká zdravý obchodní duch.“

O neustálém cestování, usazení se, bourání a zase cestování S. 171n.):
„Z počátku byly rodiny bojácné, majíce stavět světy a zase světy bořit, ale postupně si techniku stavění světů osvojili. Vynořili se předáci, potom vznikly zákony, z nichž povstaly celé zákoníky. (…) Rodiny se naučily, která práva je nutno zachovávat – právo soukromí ve stanu, právo podržet minulost temně skrytou v prsou, právo mluvit a právo naslouchat, právo odmítnout pomoc nebo ji přijmout, právo nabídnout pomoc nebo ji odepřít, (…) a konečně právo těhotných a nemocných překračovat všechna ostatní práva. A rodiny (…) se naučily i tomu, která práva jsou nestvůrná a musí být zrušena: právo vtírat se druhému do soukromí, právo hlučet, když tábor spí, právo na svedení děvčete, znásilnění ženy … A se zákony přišly tresty – a byl jenom dvojí trest: rychlý, vražedný souboj, anebo vyloučení ze společnost – a vyloučení bylo horší.“

Kalifornie a přistěhovalci bez práce (s. 379):
„… prosili o jídlo, hrbili se, žebrali o jídlo, žebrali o podporu, pokoušeli se krást, lhát. A pod tímto povrchem, pod žebravými slovy, pod shrbenými zády začal doutnat zoufalý hněv. A v malých městech se soucit s promočenými lidmi měnil v zlost a zlost na hladové se proměnila ve strach před hladovými. (…) Lidé se choulili ve stodolách, leželi na mokrém seně – hlad a strach porodily hněv.“

„Ženy pozorovaly muže, zkoumali skrytě jejich tváře – chtěli vědět, zda se již konečně muži opravdu zhroutí. Ženy stály mlčky a dívaly se. A kde se shromáždilo několik mužů, zmizel jim z tváří strach a jejich místo zaujal hněv. A ženy si oddechly úlevou, neboť věděly, že je všechno v pořádku – muži se nezhroutili a nezhroutí se nikdy, dokud se strach může proměnit v hněv.“