Freud a po Freudovi – Mitchell & Black (výtažek)

Literární ochutnávka

Stephen A. Mitchell & Margaret J. Blacková: Freud a po Freudovi (Freud and Beyond) Triton, Praha 1999 (orig. NY 1995)

Sigmund Freud vystudoval lékařskou fakultu, věnoval se neurologii – to v době, kdy byl krátce znám objev neuronu. Ovlivnili ho fr. neurologové Martin Charcot a Hippolyt Bernheim, začal studoval hysterii – problém zde nebyl v těle, ruce, oči atp. byl při hysterických paralýzách pohybu nebo slepotě v pořádku; problém byla představa, že pac. nemůže hýbat rukou nebo vidět. Příkazem hypnotizéra se daly věci do normálu. Freud ukázal, že hysterici jsou nemocní vzpomínkami – netrpí poruchou mozku, ale psychiky; jejich potíž je v představách, nikoli v nervech.

SF spolupracoval s vídeňským internistou Josefem Breuerem, kt. léčil mj. Berthu Pappenheimovou – u té se v době, kdy se starala o těžce nemocného otce, objevily příznaky typu paralýzy a poruch řeči, nemohla třeba ani pít atp. Breuer ji uváděl do hypnotického stavu a posthypnotickou sugescí se jí pokoušel léčit. To se nedařila, ale BP v hypnóze o svých potížích hovořila – tento hovor měl hojivé účinky. BP tomu říkala vymetání komína a to pomohlo. Např. ve stavu transu ji Breuer vybídl, aby hovořila o své nechuti pít – překonala původní odpor a vzpomněla si, jak jednou přistihla psíka své nemilované známé, jak pije z její sklenice vodu. To ji popudilo, ale chtěla být zdvořilá, tak vztek potlačila. Roku 1893 vydal Breuer s Freudem první PA stať, kde psali, že hysterici trpí hlavně vzpomínkami. Ty nebyly běžně prožity, odštěpily se od zbytku vědomí, aby tam pak vstupovaly ve formě znepokojení a jiných zdánlivě nevysvětlitelných symptomů. Když se tyto symptomy naleznou, ozřejmí se jejich význam a pocity skryté za nimi vymizí. 1895 vyšla Studie o hysterii.

To, že se urč. pocity odštěpí od zbytku vědomí, vysvětloval SF tak, že jejich obsah je nepřijatelný, znepokojující a v rozporu s ostatními představami a pocity pac. – jsou se zbytkem vědomí neslučitelné, proto jsou aktivně vytěsňovány.

Od hypnózy k psychoanalýze

Doba 1895 až 1905 byla pro SF plodná. Teorii vždy kotvil v klinické práci. Postupně zjistil, že hypnóza nefunguje tak, jak by měla – k úplnému uzdravení je třeba, aby se vytěsněný materiál stal přístupný normálnímu vědomí. Po skončení hypnotického transu se totiž nepřijatelné vzpomínky zanořily zpět. Tuto sílu, která jim bránila v pobytu ve vědomí, pojmenoval SF obranným mechanismem – hypnóza ji dokázala uměle obelstít, ale nefungovala to po skončení hypnózy. Když to analytik po skončení transu pac. řekl, ten si to mohl uvědomit intelektuálně, ale ne zkušenostně.

 Topografický model a volné asociace

Freud dělí mysl na 3 oblasti – nevědomí (nepřijatelné pocity a myšlenky), předvědomí (přijatelné obsahy vybavitelné do vědomí) a vědomí (myšlenky dostupné kdykoli). Klinický úkol se změnil – už to nebylo objevování tajemství zhypnotizovaného pac., ale odstranění obran, které si proti nim vytvořila pac. mysl. SF pro to našel metodu volných asociací. Pac. leží na pohovce v klidu, ve stavu mezi bděním a transem, analytik je mimo jeho zorný úhel. Má říkat cokoli ho napadá, bez cenzury a být přitom pozorovatelem vlastního proudu vědomí. Analytik se snaží zrušit selekci, která vylučuje konfliktní obsahy; pacient je ale bdělý a lze mu ukázat, že jeho proud myšlenek obsahuje skryté představy a pocity, kt. normálně nepouští do vědomí.

SF zjistil, že nelze takto asociovat příliš dlouho, protože se mobilizují obrany, které inhibují proud myšlenek. Navíc konfliktní myšlenky přesouvá pac. na analytika, kt. se stává předmětem intenzivní touhy, lásky a/nebo nenávisti. Odmítá mluvit o zdánlivých triviálnostech nebo trapných věcech, protože se většinou vztahují k analytikovi; za chvíli pac. zjišťuje, že ho nic nenapadá. Podle SF stejná síla, kt. vytěsnila obsahy do nevědomí, brání teď průchodu volných asociací. Proto je nutné odhalit a překonat tento přenos a odpor. Analýza má odhalit dvě strany konfliktu – utajené vzpomínky a pocity a obrany – tedy myšlenky a pocity, které ten utajený materiál odmítají.

Jedna pac. např. přestala asociovat – myslela si, že by měla vědět, co říct, ale nic ji nenapadalo, její myšlenky jí přišly triviální a analytikovy naopak monumentální. Podle SF ale přenos a odpor jsou jádrem léčby, ne její komplikací. Obavy pac. z analytika mají stejný zdroj jako obavy v dětství, které teď kontaminovaly dospělost pac. Hlavními doby v analytickém procesu se stala analýza přenosu – nevědomého přenosu pac. konfliktních obsahů a přání na analytika a analýza odporu – překážek volných asociací.

Sny

Sny byly pro SF totéž, co ostatní asociace – tedy měly obsahovat konflikty a tajnosti spojené s ranými zážitky. Freudův snový život byl bohatý, rovněž se považoval za neurotika a stal se sám sobě nejdůležitějším pacientem. Psal si s přítelem z Berlína Wilhelmem Fliessem, kt. fungoval na dálku jako jeho analytik. 1895 dospěl Freud k tomu, že sny jsou splněním konfliktních přání. Ve spánku jsou obrany oslabené a mezi silami jež prosazují a těmi, co brání vstupu obsahů do vědomí, dochází ke kompromisu  přání se smí objevit jen zamaskované – skutečný, tj. latentní význam snu prochází procesem distorze, jehož výsledkem je manifestní podoba snu. Latentní snové procesy jsou pomocí procesů zhuštění, přemístění nebo symbolizace změněny do přijatelných, byť bezesmyslných a nespojitých obrazů – ty jsou pak sekundární korekcí řetězeny v příběh, v němž je původní obsah ztěží rozpoznatelný. Metoda výkladů snů je opačným procesem, pac. má asociovat na jednotlivé prvky. Své poznatky přenesl SF i jinak – struktura nr příznaků, přeřeknutí a motivovaných chyb je stejná – je to kompromis mezi nepřijatelným obsahem a obranou proti němu – smí do vědomí jen v přestrojení.

Dětská sexualita

SF dále zjistil, že symptomy, kt. měly být odstraněny katarktickou metodou (kt. použil Breuer u Pappenheimové), se vracejí – událost pokládaná za jejich původce má totiž ještě jiný, ranější původ. Pojal podezření, že přítomné konflikty jsou vždy spjaté s událostí z raného dětství (do 6 let) a že se týkají předčasných sex. zážitků. Formuloval teorii svedení dítěte dospělým – základní příčinou nr je předčasné vystavení dítěte nepřiměřeným sex. prožitkům. Sebeanalýzou ale u sebe žádné svedení nezjistil – ale byl-li nr, mělo by tam být – našel něco jiného – jako malý sexuálně toužil po matce a otce považoval za nebezpečného rivala. O své teorii začal pochybovat – nr bylo hodně a tolik zneužívajících rodičů… Dospěl k závěru, že vzpomínky na zneužívání byly ve skutečnosti přání a touhy a 1897 přišel s teorií dětské sexuality. Podle něj konfliktní sexualita dominuje v dětství každého člověka, u nr se neomezuje na standardní heterosex. styk, ale bývá perverzní – týká se jiných částí těla, než jsou genitálie a liší se i praktikami (nejen koitus).

Pudová teorie

Teorie sexuality vychází z teorie pudů – úhelného kamene SF PA. Psychika je pro SF aparátem pro odstraňování podnětů, kt. do ní rušivě zasahují – jsou vnější (medvěd) nebo vnitřní (hlad) – vnějším podnětům lze uniknout, ale vnitřní narůstají a p je má ovládnout, kontrolovat a pokud možno odstranit. Sex. pudy mají mezi vnitř. podněty ústřední postavení, projevují se napětím vycházejícím z různých částí těla, kt. vyžaduje vybití. Zdroj (ústní dutina) a cíl (sání) má každý pud, objekt je objeven zkušeností.

Dětské sex. impulsy přežívají v dospělosti v zastřené podobě (nr symptomy) nebo nezastřené podobě (perverze); některé z nich tvoří milostnou předehru jako cestu ke konečnému cíly – pohl. styku. Většina dětské sex. zkušenosti je ale nepřípustná a lze ji převést na sublimované, tj. z hlediska cíle inhibované formy uspokojení.

Např. anální erostismus – konečník je důl. oblast v době chození na nočník – dítě se touží vyprazdňovat kdykoli a kdekoli, znečišťovat se a zapáchat, ale během socializace je omezováno – defekaci je třeba regulovat. Erotické pohnutky té doby ale přetrvávají do dospělosti – dospělé konání má často poskytovat zastřené formy uspokojení, obranu nebo složitou kombinaci obrany a uspokojení. Např. lidé, kteří mají rádi chaos a nenávidí pořádek, který je dusí, stále hledají příležitost uplatnit análně erotické pohnutky znečišťovat a zapáchat. Naopak lidé extrémně pořádkumilovní, kt. všechno srovnají skoro dřív, než se to rozhází, budují obrany proti análně erotickým impulsům – odchylky jsou nebezpečné, defekaci je třeba omezit jen na nočník, jinak zavládne děsivý nepořádek.

Oidipovský komplex

Sexualita se kolem 5-6 let soustřeďuje do genitálií a cílem všech dětí je genitální styk s rodičem opačného pohlaví – ten druhý se stává soupeřem. SF zavedl i pojem neg. oidipovský komplex – objektem touhy je rodič stejného pohlaví. Podoba oidipovského komplexu závisí na průběhu předchozích obd. – dítě s orální fixací naplňuje genitalitu orálními tématy (a podřízeností), u anální fixace jsou to anální témata dominance a ovládání. Komplex se řeší pod tlakem kastrační úzkosti – chlapec by svého otce nejraději vykastroval a ví, že otec by to mohl udělat jemu, kdyby přišel na jeho touhu po matce – pod tlakem této hrozby se vzdává svých oidipovských ambicí. Za zvnitřnění rodič. hodnot je odpovědné superego – dědic oidipovského konfliktu.

Agresivní pud

1920 zveřejnil SF tzv. dualistickou teorii pudu – dal agresivitu na stejnou úroveň se sexualitou coby zdroj duševní energie, kt. řídí p procesy. Mezi vytěsněnými přáními nejsou jen neškodná sex. přání, ale též barbarská destruktivita, kt. vychází z pudu smrti.

Ideální duš. zdraví neznamená nutně absenci vytěsnění, ale udržení jeho mírné formy, kt. umožní uspokojení a přitom brání primitivním sex. a agr. pohnutkám, aby p ovládly. Obrat k tomu pes. vidění pudů přinesl příznivější hodnocení soc. kontroly, kt. nyní SF chápal jako nutnost, kt. chrání člověka před sebou samým.

Strukturální model (1923)

Id je kotel, kde vřou různé vzruchy, je plný surové, impulsivní energie. Ego je soubor regulačních fcí, kt. drží impulsy id pod kontrolou a superego je souborem mravních hodnot a sebekritiky.

SF hodně čerpal z Darwina – lidé jsou zmítání mezi zvířecí přirozeností a kulturními aspiracemi; proces socializace nutně vyvolává sebeodcizování a sebeklamání. Podle SF je čl. tvor puzený k bezohlednému usilování o slast – jeho hédonistické motivy se musejí skrývat, aby byl schopen žít ve společnosti. Ego za pomoci internalizovaných rodičů v superegu vytěsňuje a usměrňuje barbarské impulsy Id – výsledkem je mysl do značné míry neznámá sama sobě, plná tajemství a odmítnutých sex. a agr. impulsů. Jak vytěsněné proniká na povrch, působí tento tlak nr příznaky, jejichž symboliku Sigmund Freud podle vlastního mínění odhalil.

Za svůj největší přínos považoval SF objev významu snů.
Freud říká, že objevil … zlí jazykové tvrdí, že psychoanalýza není objevována, nýbrž vynalézána (pozn. MP).