Flanchardský poklad – R. Stevenson (obsah)

Literární ochutnávka

Robert Luis Stevenson: Flanchardský poklad. Státní nakladatelství krásné literatury a umění, Praha 1965.

Doktor Henri Desprez, žijící ve francouzském Gretzu, byl jednou přivolán k umírajícímu kočovnému mastičkáři, kde poznal asi dvanáctiletého chlapce Jeana-Marie. Ten neměl svého umírajícího „majitele“ právě v lásce, což před ním i přiznal. Hoch se živil přemety a kotrmelci a předtím podle svých slov kradl. Druhý den se doktor vypravil na obvyklou ranní procházku a potkal Jeana-Marie; dali se do řeči. Doktor ho začal sokratovsky zpovídat a hoch obhájil svoji zlodějskou minulost tím, že každý má nárok na chleba a pro nic jiného nekradl. Jejich konverzace byla místy klidná, místy hodně dramatická a právě tak kolísala doktorova náklonnost k tomu chlapci.
Anastázie – žena doktorova byla celkem prostá žena ustálených zvyků, která se perfektně starala o domov a svého muže. Ten ji dával nepokrytě najevo její intelektuální nedostačivost a sám vyžadoval kromě materiálního pohodlí též duchovní oporu, která se sestávala zejména z odsouhlasování doktorových předností. Oznámil své ženě, že chce Jeana-Marie adoptovat – jednak se o něj po smrti mastičkáře neměl kdo starat, jednak jej zaujal. Žena nejprve protestovala, ale doktor jí připomněl své oběti – jak kvůli ní opustil Paříž (což ovšem bylo nutné, aby neprošustroval všechen svůj majetek). Přijali Jeana-Marie oficiálně jako čeledína, ale byli připraveni akceptovat ho jako svého syna. Dostal svůj příděl práce a doktor se ho pokoušel vyučovat, což však šlo ztuha – chlapec nejevil přebytek nadání. Chlapec si našel pěkný vztah k Anastázii, Desprez však nesměl vidět jeho projevy – zakazoval své ženě učit chlapce jakýmkoli změkčilým citům.
Desprez měl pravidelný režim, velký důraz kladl na jídlo a dobré víno, pracoval na mamutím díle o lékařství (Komparativní pharmacopoeia). Byl si dobře vědom svých znalostí a dovedností a zakládal si na nich; co neuměl tak moc, nepřiznával (možná ani sám sobě ne), hodně pozoroval své chování a myšlení. Jednou se s Jeanem-Marie vypravili do Flanchardu, kde podle pověstí byl zakopán velký poklad; doktor hledal nějakou bylinku a narazil při tom na zmíněný poklad. Cestou domů spřádal plány, co s penězi. Předtím, když se s hochem bavili o bohatství, byl to podle doktora nešvar a on by prý bohatý být nechtěl; musel by podle nových příjmů upravit svůj způsob života, což lidem v jeho věku (něco přes 40) nesvědčí. Teď však začal snít o Paříži, dostizích, opeře, že by se stal poslancem („moje vědecká erudice, moje nepochybné řečnické nadání mě předurčují k službě vlasti.“) Nakoupil víno, šaty pro Anastázii i chlapce. Anastázie se k chlapcovi velkému překvapení a zklamání vyhlídkou Paříže a velkoměstského života nadchla.
Ráno byl však poklad ten tam. Doktor hledal stopy po lupičích, ale moc nepochodil. Zdálo se, že ztrátu přijal srdnatě. Odpoledne přijel Kazimír, Anastáziin bratr, kterého o příjezd požádal předchozí den, Depsrez; měl mu pomoci s odhadem ceny pokladu a dalšími ekonomickými věcmi. Teď se však Kazimír mohl zabývat leda tak zmizením bohatství. Po několika otázkách ho napadl jediný pachatel – Jean-Marie. Ten s pláčem uprchl z pokoje a ani po odjezdu Kazimíra, který byl za svoji hrubost Desprezovými odsouzen, se nezklidnil. Trochu se rozveselil až poté, co mu oba slíbili, že o celé věci už nikdy nebudou mluvit.
Za jedné větrné noci spadl doktorův starý a chatrný dům. Uchýlili se všichni do hostince a aby toho nebylo málo, tak se objevil Kazimír, aby Henrimu oznámil, že Turecké akcie, kterým svěřil téměř celé své jmění, jsou na nule. Kazimír nabídl doktorovi nějakou práci (peníze už mu nikdy darovat nechtěl); Desprez nebyl situací nadšen, ale nesl ji statečně. Pak se ovšem objevil Jean-Marie s pokladem a nesmělými slovy: „Teď nepojedete do Paříže.“ „Kazimíre,“ Desprez pozvedl uslzenou tvář, „vidíš toho chlapce, toho andělského chlapce? Je zloděj. Sebral poklad člověku, který si nezasloužil, aby mu byl svěřen k užívání. Přináší mi ho zpátky, když jsem vystřízlivěl z neskromné pýchy. Toto, Kazimíre, jsou plody mého učení, tato chvíle je odměnou mého života!“ „Tiens,“ řekl Kazimír.

„Toho pána nikdy neomrzel zvuk vlastního hlasu …“
„… který jednou, jak se říká, neuspěl v životě a byl navíc i ženat, …“
„Byl to Anastáziin rodný bratr, mnoho citů však na paní nevyplýtval …“