Dotyky zla aneb Nezletilá milenka – E. Štefková (recenze)

 

Eva Štefková: Dotyky zla aneb Nezletilá milenka. Nakl. Pavel Dolejší, Humpolec 2008

Humpolecké nakladatelství nabízí tuto publikaci pomocí elektronické komunikace jakožto „Knižní novinku pouze pro dospělé“, která vzhledem ke svému charakteru a „syrové, naturalistické formě“ není distribuována standardním způsobem. Kniha se zabývá skutečně závažným tématem – sexuálním zneužíváním mladé dívky jejím otčímem. Autorkou je sama oběť zneužívání, která na 110 stranách popisuje, kterak její utrpení začalo, jak se vyvíjelo a skončilo a jak ovlivnilo její další život. Na začátku a konci knihy autorka rekapituluje podstatné údaje o důležitých osobách svého života – matky, otce, otčíma, bratra i sebe. Každá kapitola je pak uvozena původní básní. Autorka podle všeho píše pod skutečným jménem a na přebalu najdeme i její fotografii, což se nemusí jevit jako úplně nutné.

Příběh Evy Štefkové je do značné míry prototypický. Její matka se po bouřlivém rozvodu s Eviným otcem znovu vdala za člověka, který Evu začal v jejích deseti letech pohlavně zneužívat. Zavázal jí mlčením, udělal z ní spoluviníka a de facto služku k uspokojování vlastních potřeb. Časem se sex mezi nimi stal i platidlem: chceš kolo? – budu za to něco chtít. Autorka popisuje nezájem matky o její problémy i podezření, že matka musela něco tušit, ale nezasáhla. Eva Štefková posléze prošla obdobím „absolutní nervozity“, jak svůj stav nazývá, obdobím depresí, pokusila se o sebevraždu, potýkala se s mentální anorexií i tělesnými problémy a zřejmě nevratně utrpěla její sebeúcta a vztah k vlastní osobě vůbec.

Textu by neuškodila redakční revize; jeho hodnota je nicméně v autentičnosti, takže tato připomínka je spíše technického rázu. Poněkud zásadnější je fakt, že kniha je pojata spíše jako popis událostí a v tom spočívá její obrovská rezerva. Syrovost a naturalističnost avizované vydavatelem mezi její charakteristiky jistě nepatří. Samotné sexuální praktiky jsou popisovány decentně, což je v pořádku. Ovšem autorka bezpochyby zažívala mnoho emocí, protikladných tendencí, řešila řadu dilemat… nějak se zkrátka cítila; tohoto je však v dotyčné publikaci pohříchu málo. Možná by bývalo stálo zato spojit síly s někým, komu by autorka svůj příběh vyprávěla a kdo by se zajímal o všeliké psychologické konsekvence. V tomto lze spatřovat nevyužitý potenciál celého textu. Na druhé straně jsou místa, která silně zaujmou – například verše „Chtěla jsem se smát a zpívat, / však někdo řekl NE! / Zalez tady do kouta / a sloužit budeš MNĚ!“ Prostota, rytmičnost a naléhavost – to a ještě víc zdobí tuto pasáž a téměř geniálně vystihuje podstatu zneužívání. Přes uvedené připomínky Eva Štefková jistě zasluhuje uznání za to, že svůj příběh sepsala a zveřejnila. Mohl by pomoci obětem zneužívání a rodinným příslušníkům, kteří před nemilou pravdou strkají hlavy do písku.

Michaela Peterková, červenec 2008, vyšlo v Psychologii Dnes